Květen 2011

Uhádni film a vyhraj

31. května 2011 v 13:02 | Angeee
Stačí jen když do komentářů napíšeš z jakého filmu je daný obrázek. No tak to zkuzte!


1. Tohle je asi jasné ne, je to jednoduché tak hádejte.



2. Tohle je malinko těžší, ale vy to určitě zvládnete!




3. Tak a další už jenom dva a máte vyhráno




4. Tohle je taky jednoduché a to už je předposlední
¨



5. A poslední je tu, ten je trochu těžší ale jde to uhádnout


Pohádky

31. května 2011 v 10:12 | Angeee
Které dítě nemá/nemělo rádo pohádky? No tak těch bude asi hodně málo. Pohádky mají rádi skoro všichni ať už jde o Krtečka, Pipi dlouhé punčoše, patovi a Matovi nebo třeba Popelce a Růžence. A pár obrázků!!!











Filmy - rozcestník

31. května 2011 v 9:54 | Angeee
Filmy





Seriály

Další podobnosti s celebritami

30. května 2011 v 22:03 | Angeee
Tak tohle mě fakt překvapilo, třeba kolik toho mám společného s Kristen Stewart.

physical58%
emotional97%
intellectual65%
total

Průměr je tedy 76, což je celkem dost, ne?



Nebo třeba s taylor Swift

physical33%
emotional94%
intellectual84%
total
71%








Ale nejvíce mě asi překvapila Selena Gomez


physical100%
emotional94%
intellectual100%
total98%







Co máš podobného s herci HIMYM?

30. května 2011 v 21:53 | Angeee |  How I meet your mother
Tento odkaz jsem našla na této úžasné stránce o HIMYM: http://josh-radnor.blog.cz

Tak já jsem to vyzkoušela pokud máte rádi HIMYM, tak to taky zkuste!

Jak to vyšlo mě, tak tady to máte!!!!

S Cobie Smulders

physical33%
emotional0%
intellectual100%
total
44%




Jsou tam i jiní, ale bohužel tam není Neil a Alyson :(

Tak tady jsou odkazy:

Omluva

30. května 2011 v 21:41 | Angeee
Já teď tenhle log celej předělávám a překopávám. A tak se nedivte jak to tu vypadá, ale tak za 14 dní to už bude všechno O.K.Změny které jsem už udělala:

Novej layout:




















A ted předělávám to ostatní a tak mi prosím držte palce, a´t to tu vypadá aspoň trochu k světu!

Grafika- rozcestník

30. května 2011 v 17:00 | Angeee

» Popisky
» Animals
» Bands
» Celebs
» Movie and Serials
» Other

Celebrity - rozcestník

30. května 2011 v 9:33 | Angeee
Demi Lovato
Ashley Tisdale
Ashley Olsen
Selena Gomez
Hilary Duff
Ema Watson
Taylor Momsen
Emily Osment
Nina Dobrev



Robert Pattinson
Taylor Lauther
Sterling Knight
Nick Jonas
David Henrie
Daniel Radiciffle

Rozhovor s Kristen Stewart

29. května 2011 v 16:28 | Angeee
Máte někdy pocit vyčerpanosti, které musíte čelit?
Je těžké o tom mluvit bez dojmu, že je to negativní nebo se to stěžuje. Miluji herectví - jsem do toho procesu tak vášnivá, ale je to bezmocný pocit, když nemůžete dělat věci, které by jste chtěli dělat aniž by to vybuzovalo veliký dav. Moc dobře jsem věděla o tomhle podnikání, než jsem měla možnost být součástí těchto filmů, a tak to pro mě nebyl šok. Jen bych se nemusela bát když se jdu jen projít a nikdo mě nebude pronásledovat. Někdy jen zůstanu ve svém hotelovém pokoji, když pracuji na filmech nebo je propaguji. Je to čím dál tím víc horší.

Je pro Vás důležité mít možnost pracovat i na jiných filmech mezi Twilight?
Miluji práci. Nemám žádný hlavní plán, pokud se to týká mé kariéry. Jen si instinktem vybírám projety. Bylo to zajímavé když jsem mohla dělat na The Runaways a zahrát si takovou divokou osobnost. Všechny jiné filmy pro mě měly opravdu smysl. Snažím se najít role, které se se mnou spojí a nebudu přemýšlet o tom, jak velký ten film bude nebo co to udělá s mou kariérou. Nikdy bych věci nemohla strukturovat tímhle způsobem.

Co si můžeme vzít z Eclipse?
Vidíme jistější a odhodlanou Bellu. Vyvíjí se a dozví se víc o tom kdo je a co od života chce. Taky se musí vypořádat s možnostmi, které na ní leží, s láskou k Jacobovi i když je ve skutečnosti hluboce zamilovaná do Edwarda.
Je to tím že Bella překonala svoje pochybnosti?
Bella si je sama sebou jistější a není náladová a zoufalá jako v New Moon. Je to opravdu zajímavý příběh který vidíme v Eclipse. Bylo pro mě zajímavé, abych měla charakter v různých místech. Baví mě ponechat jeden film a jednu kapitolo v jejím životě a pak ji znovu prozkoumat. Ve většině filmů je to o opuštění postavy a to je konec cesty. A s Bellou je to vzrušující možnost, abych přehodnotila její znovu se objevující nové prvky v její postavě.

Myslíte si, že Eclipse je klasický milostný trojúhelník?
Je to v tom smyslu, že Edward a Jacob bojují o Bellu. Myslím si, že ví co chce a teď musí být schopná se postavit a říct, OK, tak možná každá volba není zcela impulzivní. Možná, že existují různé úrovně lásky, a možná i mé ideologické názory na to, co si myslím, mýlíte se ve mě a možná bych se mohla podívat po někom jiném.

Máte pocit, že jste lépe pochopila pro je veřejnost tak fascinována příběhem Twilight?
Myslím, že je to intenzivní osobní drama a druh hlubokých citů které Bella zažívá a to vše co se děje mezi Bellou a Edwardem a Bellou a Jacobem, že tyhle velmi intenzivní a soukromé příběhy se rozvíjejí tam kde je chaos a nebezpečí, které je obklopuje. Takže jste hozeni do světa, kde se většina lidí potýká se svou osobní úrovní a pak jsou to ty neuvěřitelná exotika a hrozivá část světa.

Musíte se se svým pravidelným podílem ukazovat na červeném koberci a na předávání cen. Cítíte se že vypadáte skvěle v oblečení které máte na sobě?
Ráda se oblékám jednoduše, ale musíte vždy vypadat dobře nebo nosit to v čem se cítíte dobře. Moc toho o módě nevím, nemyslím si že mám sofictikovaný vkus. Necítím se pohodlně při obyčejném focení, takže při většina z mích módních photoshootů mi bylo trapně, ale myslím, že se pokaždé učím.
Někteří z tvých režisérů řekli, že máš dobré "kecy" jako detektor ..
Nemám ráda, když se o mě vytváří falešný obraz, nebo se někdo snaží předstírat, že jsem něco, co nejsem. Myslím že to občas beru vážně a taky intenzivně, a podílím se na práci, ale je to součást mé povahy.

Jste pořád intenzivní jako nikdy předtím když pracujete na filmu?
Ráda vrhnu sama sebe do postavě a cítím, že do výkonu musím dát všechno jak jen je to možné. Cítím, že potřebuji přinést do každého filmu intenzivitu a závazek a to je moje zodpovědnost k publiku. Někdy to pro Vás může být těžké a po každém filmu se cítíte vyčerpaně a prázdně. Jste součástí toho zvláštního světa; ostatní herci, personálu, a taky města ve kterém jste natáčeli a odkud jste pak museli odejít a vrátit se do svého vlastního života a vždycky to není snadný proces.

Je to důvod, proč se někdy zdá, že jste na veřejnosti nervózní nebo při televizních talk show?
Nejsem typ člověka který chce být za jakýchkoliv okolností středem pozornosti. Miluji skutečnost, že fanoušci jsou tak vděční a moc milují Twiight. Cítím se být potěšena být toho součástí, ale může to být zastrašující. Nemám tak zajímavý život na rozdíl od mé práce, takže když diskutuji o věcech ze svého života, cítím se divně. Snažím se nebít tak důrazná nebo nervózní nebo příliš bezstarostná - i když je pravda, že nechci vypadat příliš vážně s svou prací nebo stěžovat veškerou pozornost, která je součástí mé práce.
Co vy a předávání cen?
(Grimasy) Měla jsem nějaké špatné zkušenosti. Dokonce mi spadla cena a já sledovala jak se rozbila na milion kousků. Jsem neohrabaný typ a pokud nemám dlouho pauzu, mám pocit že se natáhnu. Měla bych se snažit se víc uvolnit .. Nevím.

Když jste pracovala na The Runaways, kde jste hrála zpěvačku Joan Jett, jak jste brala její sexuální auru?
Byla to sexuální revoluce, která se děla když ona přišla do hudebního světa, a stále má vliv na lidi v mladém věku cítit se mnohem pohodlně a dělat to podobně. A tyhle holky byli první, kdo se vzbouřil. Stejně jako nebylo normální, aby dívky nebyli v žádném případě sexuálně agresivní.

Jak se vybíráte scénáře a postavu kterou hrajete?
Mnoha z věcí je nakreslit si sebe do scénáře. Není to jen o tom, že chcete žít v téhle zkušenosti; někdy je to tematické. Ale není to vaše práce; s lidmi se kterými pracujete drží pohromadě, a potřebujete si být jisti, že pokaždé budete mít svou část. A pokud jde o herectví, budete toho muset udělat trochu víc, a v cítit se do toho trochu víc, než si myslíte, myslím, že je to pro herce dobré.

Je vám teď 20. Jak berete vše co se vám stalo?
Byla jsem opravdu šťastná. Miluji být v téhle pozici, kde mám možnost abych dělala víc dobrých filmu a prostě pokračovala v práci, kterou tolik miluji. Já ani nevím, co jiného bych dělala. Jen bych si přála aby mě přestali pronásledovat fotografové.
zdroj:

Bla bla bla bla

24. května 2011 v 20:11 | Angeee
Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla Bla bla bla

No to je všechno, tohle je všechno ke všemu jsem se donutila, jen tohle jsem dokázala napasat nic jiného mě nenapadá nechcete mi poradit co napsat když nic nenapíšete tak asi přidám pár obrázků. Moc děkuji tomu kdo odepíše.

Soutěž VGS

18. května 2011 v 20:14 | Angeee
Rozhodla jsem se že udělám Velkou grafickou soutěž neboli VGS. Stačí jen když do komentrtářů napíšeš
1. Předzívku
2.Blog
3. A jestli souhlasíš s pravidly

Pár informací:
Musí se přihlásit alespoň 5 zájemců aby se soutěž rozběhla.
1.) V prvním kole mi do týdne pošlete 5 avatárů.
2.) V druhém kole mi do týdne pošlete 2 blendy.
3.) Ve třetím kole mi pošlete do týdne 1 layout.
Další informace o kolech dodám.
Vše mi pošlete na e-mail: mipik0@seznam.cz

Teorie velkého třesku

18. května 2011 v 19:47 | Angeee |  Tips on films




Dva fyzici Leonard a Sheldon rozumí úplně všemu, od nepřekonatelné gravitace černých děr po spletitou strukturu atomů. Jenže když vezmete ty atomy a zformujete z nich ženu, jsou oba vědátoři v koncích. Když se do sousedního bytu přistěhuje Penny, žena se všemi atomy na těch pravých místech, začne se soukromý vesmír pánů Leonarda a Sheldona rozpínat do netušených rozměrů. Tvůrci série Chuck Lorre a Bill Prady vytvořili skvělou melanž vědy, superhrdinů i sexu. Jim Parsons a Johnny Galecki v hlavních rolích rozesmějí každého


tenhle seriál je taky super, ale HIMYM je lepší!

Moje hodnocení 7/10

Krátká ukázka


Jak jsem poznal vaši matku

18. května 2011 v 19:43 | Angeee |  Tips on films



Jak jsem poznal vaši matku je americký sitkom (v originále How i met your mother. Je to nejzábavnější seriál poslední doby, předčí dokonce i známé Přátele.
Seriál vypráví spojitý příběh o Tedovi a jeho čtyřech přátelích. V seriálu se vyskytuje o mnoho vtipných vedlejších postav. Celý seriál Jak jsem potkal Vaši matku směřuje k odhalení matky Tedových dětí.

Tento seriál se mi hrozně líbí a viděla jsem asi všechny díly ( teda všechny co jsou v češtině a pár v angličtině)

Moje hodnocení: 10/10

A tady je ukázka z toho seriálu je to nastříhaný z 1-3 serie a je to zaměřený na Barneyo, Tedova kámoše.




Znamení zla ( 2. část )

15. května 2011 v 12:47 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Otočil se kolem dokola a vyjeveně zíral na smaragdově zelenou lebku. "To je přece Znamení zla!" zasupěl a málem šlápl na Winky, když se tázavě otáčel ke svým kolegům. "Kdo to udělal? Chytili jste ho? Bárty! Co se to tu děje?" Pan Skrk se vrátil s prázdnýma rukama. Obličej měl bílý jako duch, a ruce i knírek, připomínající kartáček na zuby, mu nervózně škubaly. "Kde jsi byl celou dobu, Bárty?" zeptal se Pytloun. "Proč jsi nepřišel na zápas? Ta tvoje skřítka ti přece držela místo... U všech chrličů!" Teprve teď si všiml Winky, která mu ležela u nohou. "Co se jí proboha stalo?" "Měl jsem spoustu práce, Ludo," řekl pan Skrk; stále ze sebe soukal každé slovo a sotva přitom pohyboval rty. "A moji skřítku tu omráčili." "Omráčili? Chceš říct, že to udělal někdo z vás? Ale proč -" V kulatém, lesklém obličeji mu najednou svitlo: podíval se nahoru na lebku, pak dolů na Winky a nakonec na pana Skrka. " To snad ne!" namítl. "Že by Winky vykouzlila Znamení zla? To by přece nedokázala! A napřed by musela mít hůlku!" "Tu právě měla," vysvětlil mu pan Diggory. "Když jsem ji našel, držela ji v ruce. Pokud s tím souhlasíte, pane Skrku, myslím, že bychom si měli poslechnout, co nám o tom řekne sama." Pan Skrk nedal najevo, že by ho slyšel, pan Diggory si však jeho mlčení vyložil jako souhlas. Zvedl proto hůlku, namířil s ní na Winky a pronesl: "Enervate!" Winky se chabě pohnula. Otevřela velké hnědé oči a několikrát obluzeně zamrkala. Potom se roztřeseně posadila, obklopená mlčícími kouzelníky, kteří z ní nespouštěli oči. Spatřila před sebou nohy pana Diggoryho a pomalu, bázlivě mu pohlédla do tváře; pak ještě pomaleji zdvihla oči a podívala se na oblohu. Harry viděl vznášející se lebku, jak se jí hned dvakrát odráží v obrovských skelnatých očích. Winky zalapala po dechu, divoce se rozhlédla po mýtině plné kouzelníků a zděšeně se rozvzlykala. "Skřítko!" prohlásil pan Diggory přísně. "Víš, kdo já jsem? Jsem pracovník oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory!" Winky se začala pohupovat dozadu a dopředu a přerušovaně oddechovala. Harrymu připadala úplně jako Dobby ve chvílích, kdy se choval proti vůli svých pánů a sám se toho děsil. Jak vidíš, skřítko, někdo tu před chvílí vykouzlil Znamení zla," řekl pan Diggory. "A tebe jsme našli krátce nato, přímo pod ním! Buď tak laskavá a vysvětli nám to!" Já - já to neudělala, pane!" vyjekla Winky. Já bych ani nevěděla jak, pane!" "Ale našli tě s hůlkou v ruce!" vyjel na ni pan Diggory a zamával jí hůlkou před očima. Ve chvíli, kdy na hůlku dopadlo zelené světlo z lebky nahoře, jež ozařovalo celou mýtinu, ji Harry poznal. "Počkejte - ta je moje!" ozval se. Rázem se zraky všech kouzelníků na mýtině upřely na něj. Jak prosím?" zeptal se Cedrikův otec nevěřícně. "To je má hůlka!" řekl Harry. "Někde mi vypadla!" "Vypadla ti?" opakoval pan Diggory užasle. "To má být přiznání? Vykouzlil jsi Znamení zla a pak jsi ji zahodil?" "Amosi, nezapomínej, s kým mluvíš!" řekl pan Weasley pobouřeně. "Ty si vážně myslíš, že zrovna Harry Potter by vykouzlil Znamení zla?" "Ehm - ovšemže ne," zamumlal pan Diggory. "Promiň - nejspíš jsem se dal strhnout. "Ostatně tamhle mi určitě nevypadla," pokračoval Harry a ukázal mezi stromy pod lebkou. "Zjistil jsem, že ji nemám, hned jak jsme přišli do lesa." "Dobrá tedy," řekl pan Diggory a jeho pohled ztvrdl, když znovu pohlédl na Winky, jež se mu choulila u nohou. "A tys ji našla, skřítko, že? Sebrala jsi ji a řekla sis, že si s ní užiješ trochu legrace, viď?" Já s ní nedělala žádná kouzla, pane!" zaječela Winky a podél baňatého, rozplesklého nosu se jí řinuly slzy. Já jsem... Já... Já ji jen sebrala, pane! Já to Znamení zla neudělala, pane, já bych ani nevěděla jak!" "Ona to neudělala!" ozvala se Hermiona. Vypaďala velice nervózně, když se rozhodla vyslovit svůj názor přeď všemi těmi kouzelníky z ministerstva, ale na oďhoďlání jí to neubralo. "Winky má slabý, pisklavý hlásek, a ten hlas, který jsme slyšeli říct to zaklínadlo, byl mnohem hlubší!" Obrátila se k Harrymu a Ronovi, jako by se ďovolávala jejich svědectví. "Že ten hlas vůbec nezněl jako hlásek Winky?" "To tedy nezněl," pokýval hlavou Harry. "Určitě nezněl jako hlas domácího skřítka." "To určitě ne, byl to liďský hlas," poďpořil ho Ron. "To se brzy dozvíme," zavrčel pan Diggory, na kterého jejich tvrzení zřejmě nijak nezapůsobila. Je totiž docela jednoduché zjistit, jaké kouzlo hůlka dělala naposled, skřítko. To jsi nevěděla, co?" Winky se zachvěla, zděšeně zavrtěla hlavou a uši jí hlasitě pleskaly, když se pan Diggory znovu chopil hůlky a zvedl ji tak, aby se špičkou ďotýkala té, kterou u skřítky nalezli. "Prior incantato!" zahřměl pan Diggory. Harry slyšel, jak Hermiona zděšeně vyjekla, když se ve vzduchu, kde se hůlky dotýkaly, náhle objevila obrovitá lebka s hadím jazykem. Byl to však jen oďraz zelené lebky vysoko nad jejich hlavami a vypaďal, jako by byl z hustého šeďého kouře: pouhý stín půvoďního kouzla. "Deletriusf" vykřikl pan Diggory, a stínová lebka zmizela v obláčku kouře. "A máme to," pronesl dále s jakousi krutou vítězoslávou a hleděl přitom na Winky, jež se mu pořád křečovitě zmítala u nohou. Já to neudělala!" vřeštěla a zděšeně koulela očima. Já ne, já ne, já nevěděla jak! Já dobrá skřítka, pane, já nepoužívám hůlky, já nevím jak!" "Přistihli jsme tě přímo při činu, skřítko!" obořil se na ni pan Diggory. "Přistihli jsme tě s hůlkou, která to vše způsobila!" "Amosi," ozval se pan Weasley hlasitě, "uvažuj přece... jen velice málo kouzelníků ví, jak to kouzlo provést... kde by se mu mohla naučit?" "Možná chce Amos naznačit," řekl pan Skrk s chladným hněvem v každé slabice, "že běžně učím své služebníky, jak se vyvolává Znamení zla." Po jeho slovech zavládlo na mýtině trapné ticho. Amos Diggory se zatvářil zďěšeně: "To ne, pane Skrku... nic takového..." "Mnoho nechybělo, abyste tu obvinil hned dva lidi, u nichž se nejmíň dá předpokládat, že by Znamení vykouzlili!" vyštěkl pan Skrk. "Harryho Pottera - a mě! Životní příběh toho chlapce snad znáte, Amosi?" "Samozřejmě... ten přece zná každý..." zamumlal pan Diggory a tvářil se nanejvýš rozpačitě. "Doufám, že si stejně dobře pamatujete, kolikrát už jsem za ta dlouhá léta, co na ministerstvu pracuji, prokázal, že hluboce opovrhuji černou magií a všemi, kdo ji používají?" křičel pan Skrk a oči mu div nevylezly z důlků. "Pane Skrku... nikdy jsem ani slovem nenaznačil, že byste s tím měl něco společného!" zamumlal Amos Diggory, který teď pod ježatou hnědou bradkou zrudl. "Pokud obviňujete mou skřítku, obviňujete i mě, Diggory!" vykřikl pan Skrk. "Kde jinde by se mohla naučit, jak Znamení vyvolat?" "Co já vím - mohla to objevit bůhvíkde -" "Naprosto správně, Amosi," řekl pan Weasley, "mohla to objevit bůhvíkde... Winky?" otočil se vlídně ke skřítce.Ta sebou však cukla, jako kdyby na ni křičel také. "Pověz nám přesně, kde jsi našla Harryho hůlku." Winky žmoulala lem svého ubrousku na čajník tak úporně, že se jí třepil v prstech. Já-já ji našla... já ji našla tamhle, pane..." zašeptala, "tamhle ... mezi stromy, pane..." "Už chápeš, Amosi?" řekl pan Weasley. "Ten, kdo vykouzlil Znamení zla, ať už to byl kdokoli, se nejspíš ze všeho hned potom přemístil jinam a Harryho hůlku tam nechal ležet. Byl natolik mazaný, že nepoužil svou vlastní hůlku, poněvadž by se tím prozradil. A tady Winky měla tu smůlu, že na ni jen chvilku nato narazila a sebrala ji." "To ovšem znamená, že byla jen několik kroků od skutečného viníka!" prohlásil pan Diggory netrpělivě. "Řekni nám, skřítko, zahlédla jsi někoho?" Winky se začala třást ještě víc než předtím a obrovskýma očima těkala od pana Diggoryho k Ludoví Pytlounovi a potom k panu Skrkovi. Pak naprázdno polkla a řekla: ,Já neviděla nikoho, pane... vůbec nikoho..." "Amosi," řekl pan Skrk úsečně, "plně si uvědomuji, že za normálních okolností byste si Winky chtěl odvést k výslechu do vašeho oddělení. Přesto bych vás rád požádal, abych to s ní mohl vyřídit sám." Na panu Diggorym bylo vidět, že tím nápadem není ani trochu nadšen, Harrymu však bylo jasné, že pan Skrk zastává na ministerstvu příliš důležité místo, než aby se odvážil jeho návrh zamítnout. "Můžete se spolehnout, že ji potrestám," dodal pan Skrk chladně. "Pa-pane," koktala Winky a vzhlížela na pana Skrka s očima plnýma slz, "pa-pane, p-prosím, prosím -" Pan Skrk se na ni také upřeně zahleděl; rysy mu ztvrdly a každou vrásku v obličeji měl o dost hlubší. V jeho očích nebylo ani trochu slitování. "Winky se dnes večer zachovala způsobem, jaký bych od ní nikdy nečekal," pronesl pomalu. "Nakázal jsem jí, aby zůstala ve stanu. Nakázal jsem jí, aby tam zůstala, po tu dobu, kdy budu venku zjednávat pořádek. Vidím, že mě neposlechla, takže dostane něco na sebe." "To ne!" zakvílela Winky a vrhla se mu k nohám. "To ne, pane, to ne, ne něco na sebe!" Harry věděl, že jediný způsob, jak propustit domácího skřítka, je darovat mu něco z vlastního oblečení. Když viděl, jak Winky křečovitě svírá svůj ubrousek na čajník a panu Skrkovi vzlyká u nohou, přišlo mu jí upřímně líto. Jenomže Winky byla vystrašená!" vybuchla Hermiona a probodla pana Skrka zlobným pohledem. "Vaše skřítka se bojí výšky, a ti zakuklení kouzelníci drželi ty lidi ve vzduchu nad sebou! Nemůžete jí vyčítat, že před nimi chtěla utéct!" Pan Skrk ustoupil o krok dozadu a Winky už na něho nedosáhla. Díval se na ni jako na něco zkaženého a odporného, co by mu mohlo ušpinit naleštěné boty. "Domácí skřítku, která mě neposlouchá, jednoduše nemohu potřebovat," pronesl ledově a díval se přitom na Hermionu. "Nemohu potřebovat služebnou, která zapomíná, čím je povinována svému pánovi a jeho pověsti." Winky plakala tak zoufale, až její vzlyky naplnily celou mýtinu. Na chvíli zavládlo rozpačité ticho, které ukončil pan Weasley, když rozšafně navrhl: "Ehm... myslím, že ty tři odvedu zpátky do stanu, pokud proti tomu nikdo nic nemáte. Amosi, ta hůlka už nám prozradila vše, co mohla - kdybys byl tak laskav a zas ji Harrymu vrátil -" Pan Diggory mu ji podal a Harry si ji zastrčil do kapsy. "Tak pojďte, vy tři," vybídl je pan Weasley klidně. Hermiona jako by se však nechtěla pohnout z místa - nemohla odtrhnout oči od vzlykající skřítky. "Hermiono!" vybídl ji pan Weasley důrazněji. Otočila se tedy a spolu s Harrym a Ronem odcházela z mýtiny. "Co se teď s Winky stane?" zeptala se, jakmile měli mýtinu za sebou. "To nevím," přiznal pan Weasley. "Nechápu, jak se k ní mohou takhle chovat!" řekla Hermiona rozzlobeně. "Pan Diggory jí celou dobu neřekl jinak než skřítka... a co teprve pan Skrk! Ví dobře, že to neudělala, a stejně ji vyhodí! Je mu úplně jedno, jestli byla vyděšená nebo jestli byla rozrušená - jako by to ani nebylo lidské stvoření!" "Ale vždyť není," namítl Ron. Hermiona se k němu otočila: "To ještě neznamená, že nemá cit, Rone, a je to nechutné, jak -" Já s tebou souhlasím, Hermiono," řekl pan Weasley pohotově a kýval na ni, aby si pospíšila. "Teď ale není vhodná chvíle, abychom debatovali o právech domácích skřítků. Chci, abychom se vrátili do stanu co nejdřív. Kde zůstali ostatní?" "V té tmě jsme je ztratili," řekl Ron. "Tati, proč se kvůli té lebce všichni tak vyděsili?" "Až se vrátíme do stanu, všechno vám vysvětlím," řekl pan Weasley nervózně. Když však došli na kraj lesa, narazili na nečekanou překážku. Shromáždil se tam početný dav čarodějek a kouzelníků, kteří se vesměs tvářili polekaně, a když uviděli pana Weasleyho, nemálo se jich k němu vrhlo. "Co se to tam děje?" "Kdo to vykouzlil Znamení?" "Arture, řekni - není to on sám?" "Samozřejmě že to není on," řekl pan Weasley netrpělivě. "Nevíme, kdo to udělal - vypadá to, že se hned někam přemístili a teď mě prosím omluvte, rád bych si šel lehnout." Provedl Harryho, Rona i Hermionu zástupem a zamířili do kempu. Všude už zavládl klid a po zakuklených kouzelnících nebylo ani stopy, jen několik zničených stanů ještě doutnalo. Z chlapeckého stanu vystrčil hlavu Charlie. "Co se děje, táti?" křikl do tmy. "Fred, George a Ginny se v pořádku vrátili, ale ostatní -" "Ti přišli se mnou," řekl pan Weasley, shýbl se a vlezl do stanu. Harry, Ron a Hermiona ho následovali. Bill seděl u malého kuchyňského stolku a tiskl si prostěradlo k paži, která mu dosud krvácela. Charlie měl roztrženou košili a Percy rozbitý nos. Fredovi, Georgeovi ani Ginny se zřejmě nic nestalo, ale vypadali vyděšeně. "Chytili jste je, táti?" zeptal se Bili ostře. "Toho,kdo vykouzlil Znamení zla?" "Ne," zavrtěl hlavou pan Weasley. "Našli jsme skřítku Bartyho Skrka s Harryho hůlkou v ruce, ale v tom, kdo Znamení opravdu vyvolal, nejsme o nic moudřejší." "Cože?" vyhrkli svorně Bili, Charlie i Percy. "S Harryho hůlkou?" zeptal se Fred. "Skřítku pana Skrka?" do Percyho jako když uhodí blesk. S jistým přispěním Harryho, Rona a Hermiony pan Weasley všem vylíčil, co se v lese stalo. Když Percy vyslechl historku s Winky, pobouřeně se nafoukl. "Pan Skrk udělal dobře, když se takové skřítky zbavil!" mínil. "To přece nejde, aby utekla pryč, když jí výslovně řekl, že nesmí... aby ho přivedla do rozpaků přede všemi z ministerstva... A jak by to vypadalo, kdyby ji předvolali na oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory -" "Ale vždyť ona nic neudělala - prostě jen byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě!" vyjela na něj Hermiona, až to Percyho zarazilo. Hermiona s ním vždycky vycházela docela dobře - po pravdě řečeno líp než všichni ostatní. "Hermiono, kouzelník v postavení pana Skrka prostě nemůže mít domácí skřítku, která začne řádit jako posedlá, když se jí dostane do ruky hůlka!" prohlásil nabubřele Percy, který se už zase vzpamatoval. "Winky přece vůbec neřádila!" rozkřikla se Hermiona. Jenom tu hůlku sebrala ze země!" "Heleďte, můžete mi někdo konečně vysvětlit, co znamená ta lebka?" zeptal se Ron netrpělivě. "Vždyť nikomu nic neudělala... proč je kvůli ní takový poprask?" "Už jsem ti říkala, že je to symbolTy-víš-koho, Rone," řekla Hermiona dřív, než stačil odpovědět někdo jiný. "Četla jsem to ve Vzestupu a pádu černé magie." "Tu lebku třináct let nikdo neviděl," dodal pan Weasley klidným hlasem. "Není divu, že se všichni vyděsili... To je málem totéž, jako kdyby se vrátil Vy-víte-kdo." "Tomu nerozumím," svraštil čelo Ron. "Koneckonců, pořád je to jen znak na obloze..." "Rone,Ty-víš-kdo a jeho stoupenci vypouštěli Znamení zla do vzduchu vždycky, když někoho zabili," řekl pan Weasley. "Nemáš tušení, jakou budilo hrůzu... na to jsi ještě příliš mladý. Představ si ale, že by ses vracel domů, spatřil bys Znamení zla, jak se vznáší nad tvým domem, a už bys věděl, co najdeš uvnitř..." Pan Weasley zamrkal. "To, čeho se každý nejvíc bojí... čeho se bojí opravdu ze všeho nejvíc..." Na chvíli zavládlo ve stanu ticho. Potom si Bili sundal prostěradlo z paže, podíval se, jestli už nekrvácí, a řekl: "Dnes večer nám tedy nepomohlo, ať už ho vykouzlil kdo chtěl. Jakmile ho Smrtijedi spatřili, dali se na útěk. Než jsme dorazili tak blízko, abychom třeba jedinému mohli strhnout masku, stačili se všichni přemístit pryč. Aspoň Robertsovy jsme ale chytili dřív, než dopadli na zem. Právě teď jim pozměňují paměť." "Smrtijedi?" zeptal se Hany. "Kdo jsou Smrtijedi?" "Tak si říkali přívrženciTy-víš-koho," vysvětlil mu Bill. "Myslím, že jsme tu dnes večer viděli všechny, kteří zbyli - rozhodně všechny, kterým se podařilo vyhnout se Azkabanu." "Nemůžeme dokázat, že to byli oni, Bille," řekl pan Weasley. "I když nejspíš ano," dodal sklesle. "Vsadím se s vámi, že ano!" ozval se najednou Ron. "My jsme totiž v lese potkali Draca Malfoye, tati, a on nám víceméně řekl, že jeho táta je jeden z těch cvoků v maskách! A všichni přece víme, že Malfoyovi patřili k nejbližším Vy-víte-koho!" "Ale co Voldemortovi přívrženci?" začal Harry. Všichni sebou ihned trhli - stejně jako téměř všichni ostatní kouzelníci, i Weasleyovi Voldemortovo jméno raději nikdy nevyslovovali. "Co Voldemortovi přívrženci měli v úmyslu, když ty mudly zvedli do vzduchu? Co tím sledovali?" "Co tím sledovali?" opakoval pan Weasley a dutě se zasmál. "Harry, takhle si totiž představují legraci. Polovinu mudlů, které připravili o život, když Ty-víš-kdo byl u moci, zabili jen tak pro legraci. Počítám, že dnes večer vypili pár skleniček a nedalo jim to: museli nám všem připomenout, že spousta z nich je pořád ještě na svobodě. Prostě si tu dali sraz," skončil rozhořčeně. "Ale jestli to opravdu byli Smrtijedi, proč se přemístili jinam, když uviděli Znamení zla?" namítl Ron. "Spíš by měli mít radost, že ho zase vidí?" "Mysli trochu, Rone," řekl Bill. Jestli to skutečně byli Smrtijedi, museli vynaložit to největší úsilí, aby unikli Azkabanu, když Ty-víš-kdo ztratil moc, a navykládali nejrůznější lži o tom, jak je nutil mučit a zabíjet. Kdyby se opravdu vrátil, vsadím se, že by je to vyděsilo ještě víc než nás ostatní. Když Ty-víš-kdo přišel o svou moc, popřeli, že by s ním kdy měli něco společného, a vrátili se ke svému všednímu životu... Nemyslím, že by je teď měl zrovna v oblibě, co říkáš?" "Takže... ať už Znamení zla vykouzlil kdokoli," shrnula Hermiona pomalu, "udělal to proto, aby Smrtijedy podpořil, nebo aby jim nahnal strach?" "To se oba můžeme jen domýšlet, Hermiono," odpověděl pan Weasley. "Ale jedno ti povím... nikdo jiný než oni nikdy Znamení vykouzlit neuměl. Velice by mě překvapilo, kdyby ten, kdo to udělal, v minulosti nebyl Smrtijed, i kdyby k nim teď nepatřil... Poslyšte ale, už je opravdu pozdě, a jestli se vaše matka dozví, co se stalo, bude celá vyděšená. Na pár hodin si teď zdřímneme a pak se pokusíme sehnat nějaké ranní Přenášedlo, abychom se dostali domů." Harry si vylezl nahoru na palandu a cítil, jak mu to všechno pořád víří hlavou. Věděl, že by měl být unavený; byly skoro tři hodiny ráno, on však byl úplné svěží - svěží a velmi neklidný. Před třemi dny - zdálo se mu, že to bylo mnohem dřív, byly to však pouhé tři dny - se probudil s tím, že ho pálí jizva na čele. A dnes večer se poprvé po třinácti letech na obloze objevilo znamení lorda Voldemorta. Co to má všechno znamenat? Vzpomněl si na dopis, který napsal Siriusovi, než odjel ze Zobí ulice. Jestlipak ho Sirius už dostal - a kdy mu na něj odpoví? Ležel a díval se na stanové plátno nad sebou. Teď však nepropadl žádným fantaziím o létání, které by mu pomohly usnout, a Charlieho chrápání se už drahnou dobu rozléhalo po celém stanu, než i on začal konečně klímat.

Znamení zla ( 1. část )

15. května 2011 v 12:46 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Jen abyste neřekli matce, že jste se vsadili o peníze," zapřísahal pan Weasley Freda a George, když všichni společně pomalu scházeli po schodišti pokrytém rudým kobercem. "Tak s tím si nedělej starosti, táti," řekl Fred se škodolibým úsměvem. "Máme s těmi penězi velké plány a nestojíme o to, aby nám je mamka zabavila." Chvíli to vypadalo, že se jich otec zeptá, o jaké plány jde, po krátké úvaze se však očividně rozhodl, že se o to raději nebude zajímat. Zakrátko uvázli v davu, který se valil ze stadionu zpátky do kempu. Vraceli se stejnou cestou osvětlenou lucernami, po které sem přišli. Nočním vzduchem k nim doléhal obhroublý zpěv a nad hlavami jim poletovali leprikóni, kteří hlasitě klábosili a mávali lucerničkami. Když konečně dorazili ke stanům, nikomu se nechtělo spát, a protože všude bylo dosud plno lomozu, pan Weasley nakonec souhlasil, že než půjdou na kutě, dají si ještě šálek kakaa. Za chvíli už se spokojeně bavili o právě zhlédnutém utkání. Pan Weasley se dostal do sporu s Charliem, jak že to vlastně je se strkáním, a teprve když Ginny usnula, zavadila hlavou o maličký stolek a rozlila horké kakao po celé podlaze, pan Weasley debatu o zápasu rázně ukončil s tím, že je opravdu čas zalehnout. Hermiona a Ginny odešly do vedlejšího stanu a Harry s ostatními Weasleyovými si oblékli pyžama a vylezli na palandy. Z opačného konce kempu k nim dosud doléhal mnohohlasý zpěv a podivné dunivé rány, jež se s ozvěnou vracely zas a znovu. Ještě že nejsem ve službě," zamumlal pan Weasley rozespale. "Vůbec by mě nebavilo umravňovat teď Iry, aby těch oslav už nechali." Harry ležel na horním lůžku nad Ronem, upíral oči na plátěnou střechu stanu, sledoval zářící lucerničky leprikónů, kteří nad nimi občas přeletěli, a v duchu si znovu promítal některé z obdivuhodných zásahů Viktora Krutna. Nejraději by už seděl na Kulovém blesku a tu Vronského fintu si vyzkoušel sám... Oliver Wood jim totiž se všemi těmi pohyblivými grafy nikdy nedokázal vysvětlit, jak se to vlastně dělá... Harry viděl sám sebe v hábitu se jménem Potter vyšitým na zádech a představoval si ten úžasný pocit, jak sto tisíc diváků huláká, když po celém stadionu zazní hlas Luda Pytlouna: "Nastupuje... POTTER!" Později mu nikdy nebylo jasné, jestli doopravdy usnul - vždyť jeho fantazírování o tom, že jednou bude létat jako Krum, se mu vážně mohlo zdát ve spánku - s jistotou věděl jen to, že pan Weasley začal zničehonic křičet. "Vstávejte! Rone, Harry - no tak, vstaňte, ale honem!" Harry se posadil tak prudce, až vrazil temenem do stanového plátna. "Co se děje?" zeptal se. Nejasně si uvědomoval, že něco je v nepořádku. Hluk venku zněl jinak než předtím: nikdo už nezpíval, zato bylo slyšet ječivé výkřiky a dupot běžících lidí. Sjel z palandy dolů a sáhl po oblečení, ale pan Weasley, který si natáhl džínsy přes pyžamo, mu v tom zabránil: "Na to není čas, Harry - prostě popadni bundu a ven - rychle!" Harry udělal, co mu řekl, a vyřítil se ze stanu; Ron mu byl v patách. V záři několika ohňů, které dosud hořely, viděl, jak všichni běží do lesa a že prchají před něčím, co po louce mířilo k nim a vydávalo to podivné záblesky a zvuky, jež zněly jako výstřely. Dolehly k nim i hlasité posměšky, hlučný smích a opilý vřiskot a vzápětí vyšlehlo prudké zelené světlo, jež ozářilo vše kolem. Po louce pomalu postupoval semknutý dav kouzelníků, kteří svorně mířili hůlkami vzhůru... Harry se na ně zadíval přimhouřenýma očima... jako by vůbec neměli obličeje... a pak si uvědomil, že mají na hlavách kápě a na tvářích masky. Vysoko nad nimi se vznášely čtyři postavy zkroucené do pitvorných tvarů a úporně se bránily. Budilo to dojem, jako by maskovaní kouzelníci na zemi byli loutkáři a lidé nad nimi loutky, ovládané neviditelnými nitkami vysílanými z kouzelných hůlek. Dvě vznášející se postavy byly ještě malé děti. K valícímu se davu se přidávali stále další kouzelníci, smáli se a ukazovali si na ubožáky nad sebou. Jak pochodujících přibývalo, okolní stany se hroutily a padaly. Jednou dvakrát Harry zahlédl, jak někdo z průvodu zbořil svou hůlkou stan, jenž mu stál v cestě. Několik stanů začalo hořet. Vřískot nabýval na síle. Když Harry s Ronem procházeli kolem jednoho hořícího stanu, oheň na okamžik ozářil postavy ve vzduchu a Harry jednu z nich poznal - byl to pan Roberts, správce kempu.Takže ty zbývající byly jeho žena a děti. V tu chvíli jeden kouzelník převrátil paní Robertsovou hůlkou, noční košile se jí vyhrnula a odkryla její obrovské spodní kalhotky. Zatímco se je nešťastnice všemožně snažila zakrýt, zástup dole hýkal smíchy. "Tak tohle je hnus," zamumlal Ron a zíral na nejmenší mudlovské dítě, které se šedesát stop nad zemí začalo točit jako káča a hlava mu bezvládně klinkala ze strany na stranu. "To je ten nejhnusnější hnus..." To už k nim doběhly i Hermiona a Ginny které si cestou natahovaly kabátky přes noční košile, a hned za nimi dorazil také pan Weasley. Zároveň se z chlapeckého stanu vynořili Bili, Charlie a Percy úplně oblečení, s vyhrnutými rukávy a s napřaženými hůlkami. "Půjdeme pomoct těm z ministerstva!" překřikoval pan Weasley všeobecnou vřavu a také si vyhrnoval rukávy. "A vy ostatní jděte do lesa a držte se pohromadě. Přijdu si pro vás, až tady zjednáme pořádek!" Bill, Charlie i Percy už tryskem hnali k blížícímu se davu a pan Weasley vyrazil za nimi. K hrozivému průvodu pod rodinou Robertsových se teď ze všech stran sbíhali ministerští kouzelníci a pochodující se semkli ještě těsněji. "Pojďte!" Fred chytil Ginny za ruku, zamířil s ní k lesu a Harry, Ron, Hermiona a George vykročili za nimi. Když dorazili na okraj lesa, ohlédli se. Dav pod rodinou Robertsových se ještě víc rozrostl. Viděli, jak se jím kouzelníci z ministerstva snaží prorazit a dostat se k zakuklencům uprostřed, moc jim to ale nešlo. Očividně se báli použít jakékoli kouzlo, při kterém by Robertsovi mohli sletět na zem. Barevné lucerny, které předtím osvětlovaly cestu ke stadionu, byly už zhasnuté. Mezi stromy klopýtaly temné postavy, děti plakaly, v chladném nočním vzduchu kolem se ozývaly úzkostné výkřiky a polekané hlasy. Do Harryho každou chvíli strčil někdo, komu neviděl do tváře. Pak uslyšel, jak Ron zaječel bolestí. "Co se stalo?" vykřikla Hermiona úzkostně a zastavila se tak prudce, až do ní Harry narazil. "Rone, kde jsi? Tohle je ale hloupé - Lumos!" Když z její hůlky vytryskl úzký kužel světla, posvítila si na stezku. Ron ležel na zemi rozplácnutý jak žába. "Zakopl jsem o kořen," vysvětloval rozzlobeně a vstával. "Když má někdo takové hnáty, musí s tím počítat," protáhl za jejich zády nějaký hlas. Harry, Ron i Hermiona se prudce otočili: jen pár kroků od nich stál Draco Malfoy, úplně sám a očividně v pohodě. Se založenýma rukama se opíral o kmen za sebou a průhledem mezi stromy sledoval, co se v kempu děje. Ron mu sdělil, co si může - a Harry si byl stoprocentně jistý, že před matkou by se nic podobného nikdy neodvážil vyslovit. "Dávej si pozor na jazyk, Weasley!" varoval ho Malfoy a v bledých očích mu zajiskřilo. "Neměli byste radši utíkat dál? Nechtěl bys přece, aby objevili i tuhletu, nebo snad ano?" pohodil hlavou směrem k Hermioně. V téže chvíli k nim z kempu dolehla hromová rána, jako když vybuchne bomba, a okolní stromy na okamžik ozářil záblesk zeleného světla. Jak to myslíš?" zeptala se Hermiona vyzývavě. "Tamti jdou po mudlech, Grangerová," vysvětlil jí Malfoy. "Chceš nám tu ve vzduchu předvést, jaké máš kalhotky? Jestli ano, tak si tu klidně zůstaň... míří totiž sem, a my se aspoň budeme mít čemu zasmát." "Hermiona je čarodějka!" vyštěkl Harry. Jak si přeješ, Pottere," ušklíbl se jízlivě Malfoy. Jestli si myslíš, že nepoznají mudlovskou šmejdku, klidně si zůstaňte, kde jste." "Na jazyk si dej pozor spíš ty!" rozkřikl se Ron. Všichni, jak tu stáli, věděli, že mudlovský šmejd nebo šmejdka je krajně urážlivý výraz pro kouzelníka nebo čarodějku pocházející z mudlovské rodiny. "Vykašli se na něj, Rone," řekla honem Hermiona, chytila ho za ruku a zabránila mu, aby se na Malfoye vrhl. Vzadu za stromy zaburácela další rána, silnější než všechny předchozí. Několik lidí kolem zaječelo. Malfoy se tiše uchechtl. "Polekají se dost snadno, co?" protáhl líně. "Váš taťka vám nejspíš řekl, ať se všichni jdete schovat, viďte? A co on sám - pokouší se ty mudly zachránit?" "A kde jsou tvoji rodiče?" vzkypěla Harrymu žluč. "Tamhle na louce a s maskami na tvářích, že ano?" Malfoy se k němu obrátil a usmíval se. "I kdyby tam třeba byli... sotva bych ti to asi vykládal, nemyslíš, Pottere?" "Nechtě toho," ozvala se Hermiona a znechuceně sjela Malfoye pohledem. "Pojďte, ať najdeme ostatní." "Radši tu svou chundelatou hlavu moc nevystrkuj, Grangerová," ušklíbl se Malfoy jízlivě. "Říkám vám, pojďte," opakovala Hermiona a táhla Harryho a Rona zpátky na stezku. "Vsadím se, oč budete chtít, že jeho táta je mezi těmi zakuklenci!" rozčiloval se Ron. "S trochou štěstí by ho ti z ministerstva mohli chytit," řekla Hermiona s nadějí v hlasu. "To snad není možné, kam se poděli ostatní?" Po Fredovi, Georgeovi a Ginny nebylo ani stopy, ačkoli cestou potkávali spoustu lidí, kteří se pořád ohlíželi dozadu po kempu, odkud se ozýval řev, kravál a výbuchy. Nedaleko stezky se halasně dohadoval hlouček výrostků v pyžamech. Když zahlédli Harryho, Rona a Hermionu, jedna dívka s hustými, vlnitými vlasy se k nim otočila a vyhrkla:"Ou est Madame Maxime? Nous l'avons perdue..." "Ehm - cože?" užasl Ron. "Ah..." Dívka, která je oslovila, se k nim otočila zády, a když se vzdalovali, zaslechli ještě zřetelně, jak říká: "Les Bradavises." "Krásnohůlky," zamumlala Hermiona. "Prosím?" zeptal se Harry. "Určitě chodí do Krásnohůlek," řekla Hermiona. "Víš přece... na Akademii čar a kouzel v Krásnohůlkách... četla jsem o ní v Hodnocení výuky čar a kouzel v Evropě." "Ach tak... ano, ovšem," přisvědčil Harry. "Takhle daleko Fred a George určitě nedošli," řekl Ron, vytáhl hůlku, posvítil si s ní jako předtím Hermiona a rozhlížel se po stezce.Také Harry zalovil v kapsách bundy po své hůlce - ale nebyla tam. Jediné, co nahmatal, byl všechnohled. "To snad není možné... Ztratil jsem hůlku!" "To nemyslíš vážně?!" Ron s Hermionou zvedli své hůlky tak vysoko, až úzké kužele světla, které z nich vycházely, ozařovaly o dost větší okruh než předtím. Harry se rozhlížel na všechny strany, ale svou hůlku nikde neviděl. "Třeba ji máš ve stanu," mínil Ron. "Možná ti vypadla z kapsy, když jsme utíkali?" nadhodila Hermiona ustaraně. "To je možné," přisvědčil Harry, "snad ano. V kouzelnickém světě byl zvyklý nosit hůlku neustále s sebou, a když zjistil, že ji právě v takové nebezpečné chvíli nemá, připadal si velmi zranitelný. Vtom za nimi něco zašustilo, až všichni tři polekaně nadskočili. Z křovisek pár kroků od nich se prodírala domácí skřítka Winky. Pohybovala se prapodivně - jako by ji to stálo největší úsilí a někdo neviditelný se ji pokoušel zadržet. Jsou tady zlí černokněžníci!" zakvílela zděšeně, sklonila se a urputně se snažila utíkat dál. "Zvedají lidi do vzduchu, vysoko! Winky jim půjde z cesty, a hodně rychle!" Zmizela mezi stromy na protější straně stezky a přitom supěla a pištěla, jak zápasila s neviditelnou silou, která jí v tom bránila. "Co to s ní je?" divil se Ron a zpytavě se za ní ohlédl. "Proč neutíká normálně? Copak to nedokáže?" "Určitě nepožádala o dovolení, aby se směla schovat," poznamenal Harry. Vzpomněl si na Dobbyho: pokaždé, když se pokoušel udělat něco, co by se Malfoyovým nezamlouvalo, musel se sám zbít. "Řeknu vám, že s domácími skřítky se zachází opravdu hrozně!" prohlásila Hermiona pobouřeně. "Jako kdyby byli úplní otroci! Předtím ji ten pan Skrk přinutil, aby na stadionu vystoupila až do té nejvyšší lóže, i když má z výšek hrůzu, a očaroval ji tak, že nedokáže pořádně utíkat, když někdo kolem boří stany! Proč s tím nikdo nic neudělá?" "Protože skřítkům to tak vyhovuje, copak to nechápeš?" namítl Ron. "Slyšela jsi, co malá Winky říkala na stadionu: Domácí skřítkové nejsou od toho, aby si užívali legrace... Ji totiž těší, když jí někdo od rána do večera poroučí..." "Právě takoví, jako jsi ty, Rone," rozdurdila se Hermiona, "udržují při životě prohnilé a nespravedlivé pořádky jen proto, že jsou příliš líní, než aby..." Ozvěnou se z okraje lesa několikrát do všech stran odrazila další rána jako hrom.. "Pojďme radši dál, co říkáte?" navrhl Ron a Harry si povšiml, jak nervózně se přitom podíval na Hermionu. Možná že to, co říkal Malfoy, je pravda, a Hermione skutečně hrozí větší nebezpečí než jim. A tak znovu vyrazili. Harry si ještě prohledával kapsy, i když věděl, že tam hůlku nemá. Šli po temné stezce stále hlouběji do lesa a rozhlíželi se po Fredovi, Georgeovi a Ginny. Minuli hlouček skřetů, kteří se kdákavě chechtali nad pytlem zlata (bezpochyby to byla výhra v sázkách na výsledek zápasu) a pozdvižení v kempu si vůbec nepřipouštěli. O něco dál je stezka přivedla do oparu stříbrného světla, a když se podívali mezi stromy, uviděli na mýtině tři vysoké spanilé víly obklopené mladými kouzelníky, kteří se strašně hlasitě vychloubali. "Beru takových sto váčků galeonů ročně," vykřikoval jeden z nich. Jsem zabíječem draků ve službách výboru pro likvidaci nebezpečných tvorů." "To tedy nejsi!" zaječel jeho přítel. "Vždyť myješ nádobí u Děravého kotle... Zato já jsem lovec upírů. Dodneška jsem jich zabil asi devadesát. Do toho mu skočil třetí mladý kouzelník, který měl v obličeji tolik uhru, že byly vidět i v nejasné, stříbrné záři víl. "To já se brzo stanu nejmladším ministrem kouzel v dějinách, to si pište." Harry vyprskl smíchy, protože uhrovatého kouzelníka poznal: jmenoval se Stan Silnička a ve skutečnosti byl řidičem třípodlažního záchranného autobusu. Otočil se, aby to řekl Ronovi, ten však měl ve tváři podivně prázdný výraz a v příštím okamžiku zařval: "Říkal jsem vám už, že jsem vynalezl koště, které doletí až na Jupiter?" "Co to do něj vjelo?" vyjekla Hermiona a pak ho s Harrym popadli pevně za ruce, otočili ho a odvedli z mýtiny. Když hlasy vil a jejich obdivovatelů konečně zanikly, ocitli se přesně uprostřed lesa. Vypadalo to, že jsou v něm úplně sami, všude panovalo ticho. Harry se rozhlédl kolem dokola. "Myslím, že tady můžeme prostě počkat. Každého uslyšíme na míli předem." Sotva to dořekl, vynořil se za stromem přímo před nimi Ludo Pytloun. Dokonce i v mdlém světle hůlek Harry viděl, jak velice se změnil. Už to nebyl ten rozjařený a růžolící kouzelník a vůbec se nepohyboval svižně. V obličeji byl mrtvolně bledý a vypadal uštvaně. "Kdo jste?" mžoural na ně a snažil se rozpoznat jejich tváře. "Co tu děláte takhle sami?" Harry, Ron a Hermiona na sebe užasle pohlédli. "Totiž - v kempu došlo k nějakým nepokojům," vysvětloval Ron. Pytloun na něj vytřeštil oči: "Cože?" "Dole v kempu - nějací čarodějové se tam zmocnili jedné rodiny mudlů..." "Aby je čert vzal!" zaklel hlasitě. Rázem vypadal, že je skoro šílený strachy, a bez jediného slova se s tichým plesknutím přemístil. "Ne že by pan Pytloun měl věci zrovna pod kontrolou, co říkáte?" zamračila se Hermiona. "Ale odrážeč byl výborný, to se musí nechat," řekl Ron, odvedl je ze stezky na malou mýtinu a tam se usadil na trs suché trávy pod stromem. "Když hrál za Wimbournské vosy, vyhrály ligu třikrát za sebou." Vytáhl z kapsy malou figurku Viktora Kruma, postavil ji na zem a chvíli se díval, jak popochází sem tam. Figurka měla stejně jako živý Krum poněkud kachní chůzi a kulatá záda, a na ploských chodidlech ani zdaleka nepůsobila tak úžasně jako na koštěti. Harry se zaposlouchal, jestli je z kempu ještě něco slyšet, ale všude bylo ticho: možná už to pozdvižení skončilo. "Doufám, že se těm třem nic nestalo," ozvala se Hermiona po chvíli. "Určitě ne," mínil Ron. "Představ si, že by váš taťka chytil Luciuse Malfoye," řekl Harry, přisedl si k němu a sledoval maličkou figurku Viktora Kruma, jak se prodírá spadaným listím. "Přece už tolikrát říkal, že by proti němu rád něco našel." "To by se náš milý Draco přestal tak hloupě culit," přisvědčil Ron. Jenže co ti chudáci mudlové," řekla Hermiona nervózně. "Co když je nedokážou dostat dolů?" "Ale dokážou," uklidňoval ji Ron. "Nějak si už poradí." "Stejně je od nich šílené něco takového provádět, když tu dnes večer je celé ministerstvo kouzel!" řekla Hermiona. Jak vůbec můžou doufat, že jim to projde? Myslíte, že se opili, nebo prostě jenom -" Náhle však zmlkla a zadívala se přes rameno. Harry a Ron se také rychle ohlédli. Znělo to, jako by někdo vrávoral k mýtině, na které seděli. Čekali a naslouchali potácivým krokům za temnými stromy. Pak se kroky znenadání zastavily. "Haló?" křikl Harry. Žádná odpověď. Vstal a podíval se za strom. Byla však příliš velká tma, než aby viděl dál než na několik kroků. Přesto cítil, že právě tam, kam už nedohlédl, někdo stojí. "Kdo je tam?" zeptal se. Vtom protrhl ticho hlas, jenž se lišil ode všech, které do té chvíle v lese slyšeli. Nebyl to výkřik strachu; spíš to znělo jako kouzelné zaklínadlo. "MORSMORDRE!" Z temnoty, do níž se Harry snažil proniknout pohledem, vyrazilo cosi obrovského, zeleného a třpytivého, vzneslo se to nad koruny stromů a stoupalo výš a výš k obloze. "Co tohle -?" vyjekl Ron, zprudka se postavil a upřeně tu vznášející se věc pozoroval. Maličký zlomek vteřiny si Harry myslel, že jde o další živý obraz leprikónů. Pak si uvědomil, že je to obrovská lebka složená z něčeho, co vypadalo jako smaragdové hvězdy, které místo jazyka vyčníval z úst veliký had. Dívali se, jak lebka stoupá v závoji zelenavého kouře výš a výš a září na černé obloze tak oslnivě, jako by to bylo nové souhvězdí. Vtom celý les kolem propukl v jekot a vřískot. Harry nechápal proč, jedinou příčinou však mohlo být právě to náhlé zjevení lebky, která už vystoupala dost vysoko, aby ozářila celý les jako nějaká hrůzná neonová reklama. Pátral očima ve tmě, aby našel toho, kdo lebku vykouzlil, ale nikoho nespatřil. Je tu někdo?" zvolal znovu. "Harry, pojď, honem poběž!" Hermiona ho držela za bundu a snažila se ho odtáhnout. "Co se děje?" zeptal se a užasle zíral na její zděšený obličej, bílý jako stěna. "To je Znamení zla, Harry!" zaúpěla Hermiona a vší silou ho táhla pryč. "Znamení Ty-víš-koho!" "Voldemortovo -" "Harry, tak už pojď!" Harry se otočil - Ron ještě honem zvedl svého maličkého Kruma - a pak se všichni tři rozběhli přes mýtinu. Udělali však sotva pár chvatných kroků, když ze všech stran zazněly pleskave zvuky a ohlásily přílet dvaceti kouzelníků, kteří je obklíčili. Harry se prudce otočil a ve zlomku vteřiny zjistil to nejdůležitější: všichni kouzelníci měli v rukou hůlky a mířili jimi přímo na něj, na Rona a na Hermionu. Nepřemýšlel už o ničem, zařval jen "K ZEMI!", popadl oba kamarády a strhl je dolů. "MDLOBY NA VÁS!" zahřmělo dvacet hlasů, všude kolem vyšlehly oslňující záblesky a Harry cítil, že má najednou rozcuchané vlasy, jako kdyby se po mýtině přehnal prudký vítr. Opatrně zvedl hlavu a spatřil paprsky ohnivě rudého světla, které tryskaly z hůlek kouzelníků, přeletovaly jim nad hlavami, křižovaly se, odrážely od stromů a vracely se do tmy - "Přestaňte!" ozval se známý hlas. "PŘESTAŇTE S TÍM! Mám tam syna!" V tu chvíli Harrymu přestal vítr čuchat vlasy. Zdvihl hlavu o trochu výš. Kouzelník, který stál před ním, sklonil svou hůlku. Harry se převalil a spatřil pana Weasleyho, jak se dlouhými kroky blíží k nim a tváří se zděšeně. "Rone - Harry -" ptal se roztřeseně. "Hermiono - jste v pořádku?" "Uhni z cesty, Arture," řekl chladný, odměřený hlas. Byl to pan Skrk. On a další kouzelníci z ministerstva je teď úplně obstoupili. Harry se jim postavil tváří v tvář. Z očí pana Skrka sršely blesky. "Kdo z vás to udělal?" vyštěkl a probodával jednoho po druhém očima. "Kdo z vás vykouzlil Znamení zla?" "My jsme to nebyli!" řekl Harry a posunkem ukázal k obrovské lebce. "My jsme nic neprovedli!" ohradil se Ron, mnul si loket a pohoršené zíral na otce. "Proč jste nás takhle přepadli?" "Nelžete, mladý muži!" rozkřikl se pan Skrk. Ještě stále mířil hůlkou přímo na Rona a oči mu vylézaly z důlků. Vypadal napůl šíleně. "Přistihli jsme vás na místě činu!" "Bárty," domlouvala mu šeptem čarodějka v dlouhém vlněném županu, "vždyť jsou to ještě děti, ty by přece nedokázaly -" "Poslechněte, vy tři, odkud se to Znamení vynořilo?" zeptal se pan Weasley pohotově. "Tamhle odtud," odpověděla Hermiona roztřeseně a ukázala jim směr, "tam za těmi stromy někdo stál a křičel... znělo to jako nějaké zaklínadlo -" "Takže stáli tamhle, říkáte?" zeptal se pan Skrk a upřel vypoulené oči na Hermionu; v jeho tváři se zračila nedůvěra. "A pronesli nějaké zaklínadlo? Zdá se, že moc dobře víte, jak se Znamení přivolává, slečinko -" S výjimkou pana Skrka však zřejmě nikdo z ministerských kouzelníků nebyl sebemíň ochoten uvěřit, že by tu lebku vykouzlili Harry, Ron nebo Hermiona. Ti naopak po jejích slovech znovu zvedli hůlky, namířili je směrem, kterým ukazovala, a snažili se proniknout mezi temné stromy pohledem. "Přišli jsme pozdě," zavrtěla hlavou čarodějka ve vlněném županu. "Určitě se už stačili přemístit." "Myslím, že ne," mínil kouzelník s ježatou hnědou bradkou. Byl to Amos Diggory Cedrikův otec. "Naše omračovací paprsky mířily právě tam... existuje naděje, že jsme je zasáhli..." "Opatrně, Amosi!" vykřiklo hned několik kouzelníků varovně, když se pan Diggory napřímil, zvedl hůlku, přešel přes mýtinu a ztratil se ve tmě. Hermiona se dívala, jak zmizel, a zakrývala si rukama ústa. Několik vteřin poté už ho slyšeli, jak křičí. Je to tak! Dostali jsme je! Někdo tady leží! Je v bezvědomí! Je to - ale to není možné - hrom do toho. "Našel jsi někoho?" křikl pan Skrk, jako když tomu vůbec nevěří. "A koho? Kdo je to?" Slyšeli praskám větviček, šustění listí a potom těžké kroky - to se pan Diggory znovu vynořil mezi stromy. V náručí nesl maličkou, bezvládnou postavu. Ubrousek, jakým se přikrývá čajník, už Harry viděl a okamžitě ho poznal. Byla to Winky. Pan Skrk nehnul brvou a nepromluvil ani slovo, když mu pan Diggory složil k nohám jeho vlastní skřítku. Ostatní kouzelníci z ministerstva na něj teď upřeně zírali. Několik vteřin stál jako přimrazený, a jak se díval na Winky, oči v mrtvolně bledém obličeji mu žhnuly. Nakonec se přece jen vzpamatoval. "To - není - možné," vypravil ze sebe s námahou. "Přece ne -" Kvapně obešel pana Diggoryho a dlouhými kroky zamířil k místu, kde Amos skřítku Winky našel. "To je zbytečné,pane Skrku," křikl za ním pan Diggory. "Nikdo jiný tam není." Pan Skrk však zřejmě nebyl ochoten uvěřit mu jen tak. Slyšeli jeho kroky mezi stromy a šustění listí, když rozhrnoval křoví a usilovně hledal. Jsem z toho trochu rozpačitý," řekl zachmuřeně pan Diggory a díval se na bezvědomou Winky. "Domácí skřítka Bartyho Skrka... abych pravdu řekl..." "Počkej, Amosi," ozval se rozvážně pan Weasley, "přece si vážně nemyslíš, že to mohla udělat skřítka? Znamení zla dokáže přivolat jediné kouzelník. Musí k tomu mít hůlku." "To jistě," řekl pan Diggory, "Winky ji totiž měla." "Cože?" ztuhl pan Weasley. "Podívej se sám," pan Diggory zvedl kouzelnickou hůlku a ukázal ji panu Weasleymu. "Držela ji v ruce. Takže pro začátek bychom tu měli přestupek proti článku tři Zákona o používání hůlek: Žádné stvoření, jež není lidského původu, nesmí u sebe mít ani používat hůlku." Právě v tu chvíli se ozval další pleskavý zvuk a přímo vedle pana Weasleyho se přemístil Ludo Pytloun. Sotva popadal dech a tvářil se zmateně.

Mistrovství světa ve famfrpálu

15. května 2011 v 12:44 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Vyrazili svorně do lesa v čele s panem Weasleym. Kráčeli po stezce osvětlené lucernami a pevně k sobě tiskli své nákupy. Všude kolem slyšeli tisíce lidí, křik a smích a chvílemi i zpěv. Ovzduší horečného vzrušení bylo nesmírně nakažlivé, Harry se pořád musel zeširoka usmívat. Nějakých dvacet minut šli lesem a hlasitě se spolu bavili a vtipkovali, až se konečně vynořili na opačné straně a před sebou spatřili obrovský stadion. I když Harry viděl jen nepatrnou část obrovitých zlatých stěn, jež obklopovaly hřiště, bylo mu jasné, že dovnitř by se pohodlně vešlo deset katedrál. ,Je tu sto tisíc míst k sezení," sdělil mu pan Weasley, když postřehl výraz posvátné úcty v jeho obličeji. "Vyčleněná brigáda ministerstva - pět set lidí - na něm pracovala celý rok. Na každém centimetru se použila kouzla na odpuzování mudlů. Jakmile se sem během té doby některý třeba jen přiblížil, vzpomněl si najednou, že má nějakou schůzku, a honem pádil pryč... Pánbůh jim požehnej," dodal laskavě a vedl svou výpravu k nejbližšímu vchodu, kolem něhož se už hemžil houf křičících čarodějek a kouzelníků. "Máte ta nejlepší místa!" řekla čarodějka z ministerstva u vchodu, když jim zkontrolovala vstupenky. "Nejvyšší lóže! Tady po těch schodech, Arture, a až úplně nahoru." Schodiště na stadion pokrýval těžký rudý koberec. Namáhavě vystupovali vzhůru spolu s davem dalších, ti ovšem postupně odbočovali nalevo i napravo do vstupů na tribuny. Pan Weasley se svou výpravou pokračoval výš a výš, až dorazili úplně nahoru a octli se v nevelké lóži na nejvyšším místě celého stadionu, umístěné právě uprostřed mezi zlatými brankami. Ve dvou řadách tu stálo na dvacet nachových a pozlacených křesel, a když Harry s Weasleyovymi usedl v první řadě a pohlédl dolů, naskytla se mu podívaná, jakou by si nikdy v životě nedokázal představit. Sto tisíc čarodějek a kouzelníků se v tu chvíli usazovalo na sedadlech, která se v řadách zvedala výš a výš kolem dlouhého oválného stadionu. Vše zalévalo tajuplné nazlátlé světlo, které jako by vycházelo ze samotného hřiště; z jejich vznosné lóže jeho plocha vypadala hladká jako samet. Na obou koncích stadionu stály tři sloupy s obručemi, vysoké padesát stop: to byly branky. Přímo proti nim, téměř v úrovni Harryho očí, byla obrovská tabule, po které neustále běžela zlatá písmena, jako by na ni psala ruka neviditelného obra a napsané po sobě hned zase mazala: když se na ni Harry soustředěně zahleděl, zjistil, že po stadionu vysílá reklamy.
Masařka: koště pro celou rodinu.
- bezpečné, spolehlivé a se zabudovaným alarmem na ochranu proti zlodějům.
Univerzální čistič kouzelných nečistot paní Skowerové: kde nejsou skvrny nejsou ani problémy.
Kouzelnické gala oblečení - Londýn, Paříž, Prasinky.
Harry odtrhl oči od nápisů a přes rameno se podíval, kdo ještě je s nimi v lóži. Do této chvíle byla prázdná, až na malé stvořeníčko, které sedělo v zadní řadě na třetím sedadle zkraje. Mělo tak krátké nožky, že mu přes židli trčely dopředu, na sobě mělo ubrousek, jakým se přikrývá čajník (ovšem nařasený jako tóga), a tvář mělo zabořenou v dlaních. Ony dlouhé, netopýří uši připadaly Harrymu podivně známé... Jsi ty to, Dobby?" zeptal se nevěřícně. Stvořeníčko zvedlo hlavu a roztáhlo prsty a Harry uviděl veliké hnědé oči a nos, který vypadal jako rajské jablíčko a byl právě tak velký. Dobby to nebyl - bez nejmenší pochyby to však byl domácí skřítek, podobně jako jeho někdejší přítel, kterého vysvobodil od jeho dřívějších majitelů, rodiny Malfoyových. "Pán mi řekl Dobby?" vypískl skřítek zvědavě přes prsty. Měl ještě vyšší hlas než jeho přítel. Spíš jenom slabounce, třaslavě pištěl, a Harry si pomyslel - i když u domácích skřítků to bylo velice těžké posoudit - že to spíš může být skřítka. Ron i Hermiona se spěšně otočili a podívali se také; o Dobbym toho od něj slyšeli spoustu, v životě se s ním však nesetkali. Dokonce i pan Weasley se zvědavě ohlédl. "Promiň," řekl Harry skřítkovi. "Myslel jsem totiž, že je to někdo, koho znám." "Ale já přece Dobbyho znám taky, pane!" zapištěla skřítka. Zakrývala si obličej, jako kdyby ji ta nazlátlá záře oslepovala, ačkoli nejvyšší lóže nebyla nijak jasně osvětlená. Jmenuji se Winky, pane - a vy," pohlédla na jizvu na jeho čele a tmavohnědé oči se jí roztáhly, až byly velké jako talířky - "vy jste určitě Harry Potter, pane!" "Ano, to jsem já," přisvědčil Harry. "Ale Dobby o vás mluví od rána do večera, pane!" řekla, spustila ruce trochu dolů a hleděla na něj s posvátnou hrůzou. Jak se mu vede?" zeptal se Harry. Jak se mu líbí na svobodě?" "Ach, pane," zavrtěla hlavou Winky, "neberte to jako opovážlivost, pane, ale nejsem si jistá, jestli jste Dobbymu prospěl, pane, když jste ho osvobodil." "Ale proč?" užasl Harry. "Má snad nějaké potíže?" "Svoboda mu stoupla do hlavy, pane," řekla Winky smutně. "Chtěl by víc, než odpovídá jeho postavení, pane. Nemůže sehnat jiné místo, pane." "Proč ne?" zeptal se Harry. Winky o půl oktávy snížila hlas a zašeptala: "Chce za svou práci dostávat zaplaceno, pane." "Zaplaceno?" opakoval Harry nechápavě. "Ale proč - proč by mu za práci neměli platit?" Winky se při té představě zatvářila zděšeně a mírně sevřela prsty, takže už jí do obličeje viděl zas jenom napůl. "Domácím skřítkům se přece neplatí, pane!" vypískla potichu. "Fakt, nic takového se nedělá, pane. Říkala jsem mu kolikrát, opravdu jsem mu to říkala - najdi si nějakou slušnou rodinu a usaď se, Dobby. Jenže on má plnou hlavu ztřeštěných nápadů, pane, jaké se na domácího skřítka ani trochu nepatří. Ještě chvíli si budeš takhle vymýšlet, Dobby, říkám mu pořád, a jednoho krásného dne se dozvím, že si tě předvolalo oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory, jako nějakého obyčejného skřeta." "Počkej, snad už je načase, aby si užil trochu legrace," namítl Harry. "Domácí skřítkové tu nejsou od toho, aby si užívali legrace," prohlásila Winky důrazně a nepřestávala si rukama zakrývat obličej. "Domácí skřítkové dělají, co se jim řekne.Tak třeba já nemám vůbec ráda výšky, Harry Pottere -" podívala se na zábradlí a naprázdno polkla, "ale můj pán mě poslal do nejvyšší lóže, a tak jsem tady, pane." "Ale proč tě sem poslal, když ví, že nemáš ráda výšky?" zeptal se Harry a zamračil se. "Můj pán - můj pán chce, abych mu držela místo, Harry Pottere, poněvadž má spoustu práce," vysvětlila Winky a ukázala hlavou na prázdné místo vedle sebe. "Winky by nejradši už byla zase zpátky v pánově stanu, Harry Pottere, ale Winky dělá, co jí řeknou. Winky je dobrá domácí skřítka." Znovu se ustrašeně podívala na zábradlí lóže a pak si úplně zakryla oči. Harry se obrátil k ostatním. "Tak takhle vypadá domácí skřítek?" zamumlal Ron. Jsou to dost podivná stvoření, že ano?" "Dobby byl ještě podivnější," řekl Harry upřímně. Ron vytáhl svůj všechnohled, aby ho vyzkoušel, a zahleděl se do davu na protější straně stadionu. "To je síla!" řekl a kroutil přehrávacím knoflíkem po straně. "Když chci, začne se ten starý chlápek tam dole vždycky šťourat v nose... a znovu... a ještě jednou..." Hermiona mezitím dychtivě listovala v programu v sametových deskách se střapcem. "Před zápasem se uskuteční přehlídka maskotů obou družstev," četla nahlas. "Ta vždycky stojí za to," přisvědčil pan Weasley. "Národní mužstva si totiž pokaždé přivezou roztodivné tvory ze své rodné země a uspořádají s nimi malou podívanou." Během následující půlhodiny se lóže kolem nich postupně zaplňovala. Pan Weasley si neustále podával ruce s dalšími příchozími; zřejmě to byli velice významní kouzelníci. Percy vyskakoval z křesla tak často, až se zdálo, že se pokouší sedět na ježkovi, a když pak dorazil sám ministr kouzel Kornelius Poplétal, uklonil se před ním tak hluboko, až mu spadly brýle a rozbily se. Uvedlo ho to do rozpaků, a když si je hůlkou opravil, zůstal už konečně sedět a vrhal závistivé pohledy na Harryho, s nímž se ministr pozdravil jako se starým přítelem. Znali se spolu zdřívějška a Poplétal otcovsky potřásl Harrymu rukou, zeptal se, jak se mu daří, a představil ho kouzelníkům, kteří přišli s ním. "Seznamte se, tohle je Harry Potter," vysvětloval bulharskému ministrovi, který měl na sobě nádherný hábit z černého sametu lemovaný zlatem a zřejmé mu nerozuměl ani slovo. "Harry Potter... ale no tak, víte přece, kdo to je... ten chlapec, co zůstal naživu, když Vy-víte-kdo... přece to znáte..." Bulharský kouzelník najednou postřehl Harryho jizvu, ukázal na ni prstem a začal něco hlasitě a vzrušeně drmolit. "Věděl jsem, že mu to nakonec dojde," řekl Poplétal unaveně Harrymu. "Když mluvím s nějakým cizincem, nejsem žádná hvězda; na cizí řeči potřebuji Bartyho Skrka. Á, jak vidím, jeho domácí skřítka mu hlídá křeslo... to dobře udělal, protože ti bulharští chachaři by nám nejradši zabrali všechna nejlepší místa... á, už je tu i Lucius!" Harry, Ron i Hermiona se rychle otočili. Ke třem dosud volným křeslům hned za panem Weasleym se kolem zadní řady právě snažili protáhnout někdejší majitelé domácího skřítka Dobbyho - Lucius Malfoy, jeho syn Draco a nějaká žena, o níž se Harry domyslel, že to bude Dráčova matka. Harry a Draco Malfoy byli nepřátelé hned od první cesty do Bradavic. Bledý Draco se špičatou tváří a úplně světlými vlasy se velice podobal svému otci. Jeho matka, vysoká a štíhlá, byla také plavovlasá a vypadala by docela hezky, kdyby svými pohledy nedávala všem najevo, že nad nimi ohrnuje nos. "Á, Popletale, dobrý večer," řekl pan Malfoy a podával mu ruku, když se k ministrovi kouzel dostal. Jak se máte? Mou ženu Narcisu tuším ještě neznáte? A našeho syna Draca také ne?" "Velice mě těší, opravdu mě velice těší," Poplétal se usmíval a ukláněl se paní Malfoyové. "Dovolte, abych vám představil pana Oblanskyho... Obalonskyho... pana ... prostě tohle je bulharský ministr kouzel a stejně nerozumí ani slovo, co říkám, takže na tom nesejde. A koho tady ještě máme - s Arturem Weasleym se určitě znáte, že?" Byla to napjatá chvilka: Pan Weasley a pan Malfoy zírali jeden na druhého a Harry si živě vybavil, jak se ti dva naposled setkali tváří v tvář v knihkupectví Krucánky a kaňoury a poprali se tam. Pan Malfoy si teď chladnýma šedýma očima přeměřil pana Weasleyho a potom přeletěl pohledem po řadě, ve které seděli. "Můj ty bože, Arture," pronesl potichu. "Co všechno jste musel prodat, abyste měl na lístky do nejvyšší lóže? Za ten váš dům byste přece tolik nedostal?" Poplétal, který je neposlouchal, řekl: "Lucius právě přispěl velice štědrým obnosem na Nemocnici svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, Arture. Je tu jako můj host." "To je od něj hezké," přisvědčil pan Weasley s nuceným úsměvem. Pan Malfoy teď sklouzl očima na Hermionu, která mírně zrudla, umíněně však na něj koukala dál. Harry dobře věděl, proč Dráčův otec tak stáhl rty: Malfoyovi se pyšnili tím, že jsou z čistokrevného kouzelnického rodu. Jinými slovy řečeno - považovali všechny, kteří měli mudlovské předky jako Hermiona, za jakási podřadná stvoření. Před ministrem kouzel se však pan Malfoy neopovážil nic říct. Pokynul posměšně panu Weasleymu a postupoval dál k volným křeslům. Draco vrhl na Harryho, Rona a Hermionu jediný pohrdavý pohled a potom usedl mezi matku a otce. "Pakáž jedna slizká," zamumlal Ron a pak se s Harrym a Hermionou odvrátili a znovu se zadívali na hřiště. V příštím okamžiku se do lóže vřítil Ludo Pytloun. "Můžeme začít?" zeptal se a kulatý vzrušený obličej se mu leskl jako veliký eidamský sýr. "Pane ministře - začneme?" "Záleží jedině na vás, Ludo," odpověděl Poplétal klidně. Ludo vytáhl hůlku, namířil jí na vlastní hrdlo, pronesl "Sonorus!" a rázem přehlušil hukot, který zaplňoval nabitý stadion. Jeho hlas zahřímal nad hlavami diváků a dolehl až do nejzazších koutů všech tribun: "Dámy a pánové... vítejte! Vítejte na finále čtyřstého dvacátého druhého mistrovství světa ve famfrpálu!" Diváci začali jásat a tleskat. Ve vzduchu zavlály tisíce vlajek a k všeobecnému kraválu a zmatku přispěly ještě dvě národní hymny, které zazněly zároveň. Z obrovité tabule proti nim zmizela poslední reklama (Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak - každá z nich v ústech znamená riziko!) a objevilo se na ní počáteční skóre:
BULHARSKO 0
IRSKO 0
"A teď, beze všech odkladů, dovolte, abych vám představil... maskoty bulharského družstva!" Pravá strana tribun, která vypadala jako souvislý zářivě červený blok, nadšeně zaburácela. "To jsem zvědav, koho si přivezli," řekl pan Weasley a naklonil se dopředu. "Ach!" Náhle si sundal brýle a honem si je leštil o hábit. "Víly!" "Co jsou to Ví..." To však už na hřiště neslyšně vplulo snad sto vil, a tak se Harrymu na jeho otázku dostalo náležité odpovědi. Víly byly ženy... nejkrásnější ženy, jaké kdy v životě viděl... až na to, že nebyly - že vůbec nemohly být lidského rodu. Na okamžik ho to zmátlo a snažil se jen odhadnout, co vlastně mohou být: jak může jejich pleť vydávat takovou měsíční záři a jak jim plavé vlasy mohou vlát za hlavou, když nefouká žádný vítr. . . ale pak spustila hudba a on si přestal lámat hlavu, zda jsou lidské nebo ne - po pravdě totiž přestal uvažovat o čemkoli. Víly začaly tančit, a jemu se v hlavě úplně zatmělo blahem. V tu chvíli mu nezáleželo na ničem, jen si přál dívat se na ně pořád, protože kdyby přestaly tančit, určitě by se stalo něco strašného... A jak víly tančily rychleji a rychleji, začaly se Harrymu honit obluzenou myslí divoké, nerozumné nápady. Toužil udělat něco, co by na všechny zapůsobilo hlubokým dojmem, tady a hned teď. Co kdyby například skočil z lóže dolů na stadion... nevymyslí ale ještě něco lepšího? "Harry, co to děláš?" zaslechl Hermionin hlas odněkud z veliké dálky. Hudba umlkla a Harry zamrkal. Během vystoupení vil se zvedl z křesla a jednou nohou se ocitl na zábradlí lóže. Ron vedle něj ztuhl, jako by se chystal skočit z trampolíny. Celý stadion se naplnil nespokojeným pokřikem: diváci si přáli, aby víly ještě nepřestaly tančit. Harry si to přál také; teď hodlal samozřejmě fandit Bulharsku a nechápavě se podivoval, proč má na prsou připíchnutý velký zelený trojlístek. Ron vedle něj si nepřítomně strhával z čapky jetelové lístky. Pan Weasley se tomu jen mírně pousmál, natáhl se k synovi a vytrhl mu čapku z rukou. "Za chvíli si tam ty trojlístky zase rád připíchneš," řekl, "jen co uvidíme irské vystoupení." "Cože?" podivil se Ron a s otevřenou pusou civěl na víly, které se teď seřadily na jedné straně hřiště. Hermiona na Harryho rozhořčeně křikla: "Ty máš ale nápady!" Natáhla ruku a strhla ho zpátky do křesla. "A teď," zaburácel hlas Luda Pytlouna, "zvedněte prosím hůlky... a přivítejte maskoty irského národního mužstva!" V příštím okamžiku se na stadion svištivě vřítilo cosi jako veliká zelenozlatá kometa. Když obletěla jednou celé hřiště, rozdělila se na dvě menší komety, které okamžitě vyrazily k brankám. Nad stadionem se náhle rozklenula duha a obě světelné koule spojila. Diváci obdivně óchali a áchali jako při ohňostroji. Pak duha zmizela, obě světelné koule se opět spojily a splynuly a vzápětí vytvořily veliký mihotavý trojlístek, který se vznesl k obloze a plul nad tribunami. Vypadalo to, jako by z něj padal zlatý déšť... "Výborně!" vykřikl Ron, když trojlístek doplul nad ně. Pršely z něj těžké zlaté mince a odrážely se jim od hlav i od křesel. Harry rychlým pohledem zjistil, že ve skutečnosti sestává z tisíců malých vousatých mužíčků v červených vestách, z nichž každý drží v ruce maličkou zlatou nebo zelenou svítilnu. "To jsou leprikóni, ostrovní skřítkové!" vysvětloval pan Weasley přes bouřlivý potlesk diváků. Mnozí diváci se teď navzájem strkali nebo horečně hledali pod sedadly, aby jim neunikla ani jediná mince. "Tady máš!" halekal šťastně Ron a vtiskl Harrymu do ruky plnou dlaň zlata. "To je za ten všechnohled! A teď už to neplatí, že mi nebudeš muset koupit dárek k Vánocům, chacha!" Pak se veliký trojlístek rozplynul, leprikóni se snesli na opačnou stranu hřiště, než stály víly, a usedli se zkříženýma nohama, aby sledovali zápas. "A nyní, dámy a pánové, prosím, uvítejte je - famfrpálové národní družstvo Bulharska! Nastupuje - Dimitrov!" Ze vchodu hluboko dole vyrazil na hřiště hráč v ohnivě červeném hábitu, který se na koštěti pohyboval tak rychle, až vypadal jako rozmazaná šmouha. Uvítal ho bouřlivý potlesk bulharských fanoušků. " Ivanovová!" Nad hřiště se strmě vznesla další hráčka v ohnivě červeném hábitu. "Zograf! Levski! Vulčanov! Volkov! A a a a... a Krum!" "To je on, to je on!" zavřeštěl nadšeně Ron a sledoval ho všechnohledem. Harry si spěšně zaostřil svůj, aby se také podíval. Viktor Krum byl hubený a černovlasý a měl sinalou pleť, velký křivý nos a husté černé obočí. Vypadal jako přerostlý dravý pták. Dalo se těžko uvěřit, že je mu teprve osmnáct. "A nyní prosím pozdravte - famfrpálové národní družstvo Irska!" křičel Pytloun. "Nastupují - Connolly! RyaniTroy! Mulletová! Moranová! Quigley! A a a a a Lyncbl" Nad hřištěm se přehnalo sedm rozmazaných zelených skvrn. Harry otočil kotoučkem po straně svého všechnohledu a zpomalil si hráče natolik, že na košťatech dokázal přečíst Kulový blesk a viděl jména, která měli hráči stříbrem vyšitá na zádech. "A nyní rozhodčí, který k nám vážil cestu až z Egypta - proslulý předseda Mezinárodního famfrpálového svazu, kouzelník Hasan Mustafa!" Na hřiště rázným krokem vešel malý, vychrtlý kouzelník, úplně holohlavý, zato však s knírem, s nímž by mohl soutěžit i se strýcem Vernonem, a v hábitu z ryzího zlata, který ladíl s barvou stadionu. Zpod kníru mu vyčuhovala stříbrná píšťalka a pod paží držel velkou dřevěnou bednu; v druhé ruce si nesl koště. Harry přetočil kotouč na všechnohledu na normální rychlost a bedlivě sledoval, jak se Mustafa vyhoupl na koště a kopnutím otevřel bednu, z níž okamžitě vyrazily vzhůru čtyři míče: ohnivě červený Camrál, dva černé Potlouky a maličká, okřídlená Zlatonka; tu však zahlédl jenom na zlomek vteřiny, než závratnou rychlostí zmizela z dohledu. Mustafa hlasitě pískl a vznesl se vzhůru za míči. "A už jsou ve vzduchůůůů!" křičel Pytloun. "Camrál má Mulletová! Troy! Moranová! Dimitrov! Znovu Mulletová! Troy! Levski! Moranová!" Takový famfrpál Harry v životě neviděl.Tiskl si všechnohled k očím, až se mu brýle zařezávaly do kořene nosu. Hra byla neuvěřitelně rychlá - střelci házeli Camrál jeden druhému tak bleskově, že Pytloun stačil vykřikovat jen jejích jména. Harry znovu otočil kotoučem vpravo na "Pomalu" a nahoře stiskl tlačítko "Hod po hodu". Od té chvíle viděl vše zpomaleně: zatímco po objektivu letěla zářivě rudá písmena, ušní bubínky mu div nepraskly, jak diváci křičeli. Útočná formace Jestřábí hlava - přečetl si a sledoval tři irské střelce, kteří se řítili vpřed těsně vedle sebe,Troy uprostřed a trochu před Mulletovou a Moranovou, a střemhlav zaútočili na Bulhary. Chitin chyták - ohlásil další nápis, když Troy naznačil, že s Camrálem poletí vzhůru. Odlákal tak bulharskou střelkyni Ivanovovou a pak míč upustil, aby ho mohla chytit Moranová. Volkov, jeden z bulharských odrážečů, svou malou pálkou s rozmachem udeřil do Potlouku, který letěl kolem, a srazil ho Moranové do cesty; ta se přikrčila, aby se mu vyhnula, a Camrál upustila, takže ho chytil Levski, který letěl pod ní - "TROY DÁVÁ GÓL!" zařval Pytloun a stadion zaburácel potleskem a nadšeným křikem. "Deset nula pro Irsko!" "Cože?" vyjekl Harry a divoce se rozhlížel všechnohledem. "Camrál měl přece Levski!" "Harry, jestli to budeš sledovat ve zpomalených záběrech, nejspíš ti leccos ujde!" křikla na něj Hermiona, poskakovala nahoru dolů a mávala rukama, zatímco Troy obletěl čestné kolo. Harry spustil všechnohled po nose, kvapně se podíval přes něj a viděl, že leprikóni, kteří utkání sledovali za postranní čarou, se znovu vznesli do vzduchu a vytvořili veliký, zářivý trojlístek; na protilehlé straně hřiště víly jen rozmrzele přihlížely. Harry na sebe dostal vztek a otočil kotoučem na normální rychlost; už se zase hrálo. O famfrpálu toho věděl dost, aby mu bylo jasné, že irští střelci jsou opravdu vynikající. Byli dokonale sehraní a podle toho, jak si nalétávali, budili dojem, že si snad navzájem čtou myšlenky. A tak růžice, kterou měl Harry na prsou, neustále kvikavě opakovala jejich jména: Troy - Mulletová - Moranová. Během deseti minut Irsko vstřelilo ještě dva góly, takže už vedlo třicet nula a stadion se otřásal hromovým řevem a potleskem zeleně oděných fanoušků. Hrálo se ještě rychleji než předtím, ale také surověji. Volkov a Vulčanov, bulharští odrážecí, odpalovali Potlouky proti irským střelcům tak prudce, jak jen mohli, a několikrát Irům zabránili uplatnit jejich nejlepší nacvičené akce. Dvakrát se museli rozlétnout, až konečně Ivanovová přece jen mezi nimi pronikla, oklamala brankáře Ryana a vstřelila první gól Bulharů. "Zacpěte si uši!" křikl pan Weasley, když se víly pustily do oslavného tance. Harry dokonce zamhouřil i oči; nechtěl myslet na nic jiného než na zápas. Když se po několika vteřinách odvážil pohlédnout na hřiště, víly už tančit přestaly, a Camrál měli znovu Bulhaři. "Dimitrov! Levski! Dimitrov! Ivanovová - no tohle!" hřímal Pytloun. Sto tisíc kouzelníků a čarodějek užasle vyjeklo, když oba chytací, Krum i Lynch, proletěli mezi střelci střemhlav dolů takovou rychlostí, jako kdyby právě vyskočili bez padáku z letadla. Harry všechnohledem sledoval, jak padají, a šilhal po Zlatonce - "Vždyť se rozmlátí o zem!" zaječela vedle něj Hermiona. Měla napůl pravdu - Viktor Krum v poslední vteřině svůj střemhlavý let srovnal a zamířil pryč; stoupal přitom a klesal jako ve spirále. Lynch však narazil na zem, až to zadunělo na celý stadion, a irské tribuny svorně zaúpěly. "Hlupák jeden!" zabědoval pan Weasley. "Krum to na něj nahrál!" "Oddechový čas!" zařval Pytloun. "Školení lékouzelníci okamžitě na hřiště - prohlédněte Aidana Lynche!" "Bude zas v pořádku, jenom se potloukl!" uklidňoval Charlie malou Ginny, která visela přes okraj lóže celá vyděšená. "I když právě o tohle Krumovi šlo..." Harry spěšně stiskl tlačítka "Přehrávání" a "Hod po hodu", otočil kotoučem rychlosti a znovu přiložil všechnohled k očím. Ve zpomaleném záběru znovu sledoval, jak Krum a Lynch padají dolů. Vronského finta neboli nebezpečný chytačský uskok - sdělovala zářivě rudá písmena na objektivu. Viděl, jak se Krumovi samým soustředěním zkřivil obličej, když svůj střemhlavý let v posledním okamžiku vyrovnal, zatímco Lynch se rozplácl na zemi, a pochopil - Krum Zlatonku vůbec neviděl a nešlo mu o nic jiného, než aby ho Lynch napodobil. Harry ještě nikoho takhle létat neviděl: Krum jako by ani na koštěti neseděl a pohyboval se vzduchem tak lehce, jako kdyby nic nevážil a nic ho nemuselo nést. Přepnul si všechnohled zpátky na normální chod a zaostřil na Kruma. Létal teď v kruzích vysoko nad Lynchem, kterého lékouzelníci křísili šálky lektvarů. Harry zaostřil ještě víc, přímo na Krumův obličej, a viděl, jak bulharský chytač tmavýma očima těká po zemi sto stop pod sebou. Využíval chvíle, kdy Lynche křísili, aby se nerušené mohl rozhlédnout po Zlatonce. Lynch se za hlasitého jásotu fanoušků v zeleném konečně postavil na nohy, nasedl na Kulový blesk, odrazil se a znovu se vznesl do vzduchu. Jeho návrat irskému družstvu dodal na odhodlanosti. Jakmile Mustafa odpískal znovuzahájení hry, vrhali se střelci do akcí s takovým nasazením, že Harry dosud nikdy nic tak úžasného neviděl. Během patnácti ještě dynamičtějších a zuřivějších herních minut dokázalo Irsko vstřelit dalších deset gólů. Irové teď vedli sto třicet bodů proti deseti, ale hrálo se čím dál nečistěji. A pak ve chvíli, kdy Mulletová opět vyrazila proti brankám, s Camrálem pevně pod paží, rozlétl se bulharský brankář Zograf proti ní. Ať už se stalo cokoli, událo se to tak rychle, že to Harry nepostřehl, ale podle vzteklého řevu irských diváků a Mustafova dlouhého, pronikavého písknutí bezpečně poznal, že to byl faul. "A Mustafa teď právem napomíná bulharského brankáře za strkání - příliš si pomáhal lokty!" ohlašoval Pytloun hlučícím divákům. "Ale počkat - no ano, opravdu, bude to trestné střílení pro Irsko!" Leprikóni, kteří se po nedovoleném zákroku na Mulletovou vznesli do vzduchu jako roj třpytivých sršňů, se teď zformovali do posměšného HA-HA-HA! Na protilehlé straně hřiště víly vyskočily, zlobně potřásly vlasy a znovu se roztančily. Harry i Weasleyovi chlapci si v tu ránu svorně zacpali uši. Hermiona to jediná neudělala, avšak za chvilku zatahala Harryho za ruku, a když se k ní otočil, netrpělivě mu odtrhla prsty z uší. "Podívej se na rozhodčího!" vybídla ho a hihňala se. Harry pohlédl dolů na hřiště. Hasan Mustafa se snesl na zem přímo před tančící víly a počínal si věru podivně: protahoval si svaly a vzrušeně si uhlazoval mohutný knír. "To tedy ne, takhle to nepůjde!" prohlásil Ludo Pytloun, i když z jeho hlasu bylo slyšet, že se dobře baví. "Vražte mu někdo jednu, ať se vzpamatuje!" Nějaký lékouzelník hbitě přeběhl hřiště, prsty si nechal jako ucpávku v uších, a důkladně kopl Mustafu do holeně. Rozhodčí jako by v tu chvíli přišel k sobě. Harry, který se opět chopil všechnohledu, na něm viděl, že vypadá velice rozpačitě a něco na víly křičí. Ty právě přestaly tančit, ale tvářily se vzpurně. "A pokud se příliš nemýlím, Mustafa se pokouší vykázat maskoty bulharského týmu ze hřiště!" slyšel Pytlounův hlas. "Něco takového jsme tu ještě neměli... To by mohlo být dost ošklivé..." Měl pravdu: bulharští odrážeči, Volkov a Vulčanov, zrovna přistáli vedle rozhodčího, jeden zleva, druhý zprava, a pustili se s ním do zuřivé hádky. Posunky přitom ukazovali na leprikóny, kteří se teď zformovali do škodolibého HI-HI-HI. Na Mustafu však argumenty Bulharů očividně nezapůsobily: ukazoval prstem do vzduchu, aby se vznesli vzhůru, a když odmítli uposlechnout jeho výzvu, vzal píšťalku a dvakrát krátce pískl. "Dvě trestná střílení pro Irsko!" hulákal Pytloun a bulharští fanoušci zařičeli vzteky. "A Volkov s Vulčanovem by udělali líp, kdyby konečně nasedli na ta svoje košťata... ano... Už je tady máme.. .Camrál drží Troy. Hra se teď rozjela s neuvěřitelnou zuřivostí, něco takového ještě nikdy nikdo neviděl. Odrážecí na obou stranách neznali v akcích slitování: zejména Volkov a Vulčanov se rozháněli pálkami tak divoce, jako by jim bylo lhostejné, zda zasáhnou jeden z Potlouků nebo některého z protihráčů. Dimitrov vyrazil přímo proti Moranové, která svírala Camrál, a málem ji shodil z koštěte. "Faul!" zaburáceli irští fanoušci jako jeden muž, a jako veliká zelená vlna se zvedli ze sedadel. "Faul!" jako ozvěna opakoval Ludo Pytloun hlasem, jenž čarovně získal na síle. "Dimitrov div nesrazil Moranovou dolů - úmyslně letěl tak, aby se s ní střetl - vypadá to na další trestné střílení - ano, soudce to už odpískal!" Leprikóni se znovu vznesli do vzduchu a tentokrát se zformovali v obrovskou ruku, která přes hřiště udělala na maskotky Bulharska velice neslušný posunek.To už se víly přestaly ovládat: vyrazily přes hřiště ke skřítkům a začaly po nich házet něčím, co vypadalo jako plné hrsti ohně. Harry, který to vše pozoroval všechnohledem, zjistil, že krásné víly už nejsou ani trochu krásné: obličeje se jim tak protáhly, že připomínaly špičaté ptačí hlavy s krutými zobany, a z ramen jim vyrůstala dlouhá, šupinatá křídla. "Vidíte to, chlapci?" pan Weasley překřikoval vřavu, která k nim doléhala zdola. "Právě proto byste nikdy neměli soudit jenom podle vzhledu!" To už se na hřiště vyhrnuli kouzelníci z ministerstva a pokoušeli se víly a leprikóny od sebe oddělit, ale příliš se jim to nedařilo. Navíc bitka dole na hřišti se vůbec nedala srovnat s tím, co se dělo nahoře. Harry otáčel všechnohledem hned sem, hned zase tam, jak Camrál šel z ruky do ruky rychle jako kulka... "Levski - Dimitrov - Moranová -Troy - Mulletová - Ivanovová - znovu Moranová - Moranová - MORANOVÁ DÁVÁ GÓL!" Jásot irských fanoušků však bylo sotva slyšet přes kvílení víl, proti nimž teď z hůlek ministerských kouzelníků sršely plameny, a přes zuřivý řev Bulharů. Hrálo se okamžitě dál: Camrál měl Levski, po něm Dimitrov - Irský odrážeč Quigley se mocně rozmáchl po Potlouků letícím kolem a vší silou ho odpálil proti Krumovi, který už nestačil dost rychle uhnout, takže ho míč prudce zasáhl do obličeje. Tribuny ohlušivě zaúpěly: vypadalo to, že Krum má zlomený nos, všude bylo plno krve, Hasan Mustafa však faul neodpískal. Jeho pozornost odvedlo cosi jiného, a Harry mu to nevyčítal: jedna z víl po něm totiž mrskla hrstkou ohně a zapálila mu proutí koštěte. Harry si přál, aby někdo konečně pochopil, že Krum je zraněný; přestože fandil Irsku, byl to pro něj nejúžasnější hráč na hřišti. Ron na to měl zřejmě stejný názor. "Vyhlašte oddechový čas! Dělejte, v tomhle stavu přece nemůže hrát, podívejte se na něj -" "Koukni se na Lynche!" zaječel Harry. Chytač irského družstva totiž zamířil náhle střemhlav dolů a Harry si byl jistý, že to není žádná Vronského finta.Tohle bylo doopravdy... "Uviděl Zlatonku!" křikl Harry. "Určitě ji viděl! Podívej se na něj!" Polovina diváků si zřejmě uvědomila, co se děje - irští fanoušci se zvedli jako veliká zelená vlna a povzbuzovali svého chytače pokřikem... Krum mu ale byl v patách. Harry neměl tušení, jak vidí, kam vlastně letí, vždyť ve vzduchu za ním zůstávaly krvavé cákance. Krum však už Lynche doháněl a oba se řítili dolů - "Vždyť se rozmlátí o zem!" vřískla Hermiona. "To víš, že ne!" zařval Ron. "Lynch ano!" vyjekl Harry. Měl pravdu - Lynch už podruhé v šílené rychlosti dopadl na hřiště a hned poté se přes něj přehnal houf rozběsněných víl. "A co Zlatonka, kde je Zlatonka?" zařval kousek dál v řadě Charlie. "Chytil ji - Krum ji chytil - je konec utkání!" hulákal nadšeně Harry. Krum v červeném hábitu skropeném krví, jež mu tekla z nosu, pomalu stoupal vzhůru. Zvedal přitom pěst a v dlani se mu lesklo něco zlatého.
BULHARSKO 160
IRSKO 170
Takové skóre právě ohlašovala světelná tabule divákům, kteří jako by si neuvědomovali, co se vlastně stalo. Potom se pomalu, jako když túruje motory obří tryskové letadlo, řev irských fanoušků rozburácel, nabýval víc a víc na síle a proměnil se v radostný jekot. "IRSKO VÍTĚZÍ!" vykřikl Pytloun, kterého stejně jako Iry nečekaný konec zápasu očividně zaskočil. "KRUM CHYTIL ZLATONKU - ALE ZVÍTĚZILO IRSKO - můj ty Bože, tak s tímhle nikdo z nás určitě nepočítal!" "Prosím tě, proč ji ale chytil?" zařval Ron mezi poskoky a tleskáním s rukama nad hlavou. "Vždyť ten zápas ukončil ve chvíli, kdy Irsko vedlo o sto šedesát bodů, blbec jeden!" "Věděl, že nemají šanci nás dohnat," snažil se Harry překřičet všechen ten kravál a také hlasitě tleskal. "Irští střelci byli příliš dobří... chtěl prostě, aby zápas skončil po jeho, o nic jiného už mu nešlo..." "Byl opravdu statečný, že?" řekla Hermiona a vykláněla se z lóže, aby viděla Kruma, jak přistane, a celý houf lékouzelníků, jak se prodírají mezi zápasícími leprikóny a vílami, aby se ke Krumovi dostali. "Podívejte se, jak je zřízený..." Harry si znovu přitiskl k očím všechnohled. Nebylo snadné zjistit, co se dole děje, protože leprikóni rozjařeně létali nad celým hřištěm, přece však se mu Kruma, obklopeného lékouzelníky, podařilo najít. Vypadal ještě nevrleji než obvykle, a nedovolil, aby mu z obličeje otřeli krev. Jeho spoluhráči ho obklopili, kroutili hlavami a vypadali sklesle. Sotva několik kroků od nich irští hráči vesele tančili v záplavě zlata, kterým je zasypávali jejich maskotové. Po celém stadionu vlály vlajky a ze všech stran se halasně ozývala irská národní hymna. Také vílám se už vracel do tváří jejich obvyklý půvab, i když vypadaly zdrceně a zoufale. "No, bojovali smě statečně," ozval se za Harryho zády zasmušilý hlas. Ohlédl se: to promluvil bulharský ministr kouzel. "Vy umíte po našem?" zeptal se Popletal dotčeně. "A celý den jste mě nechal, abych vám všecko vysvětloval posunky!" ,Jó, byla to docela psina," řekl bulharský ministr a pokrčil rameny. "A zatímco irské družstvo, doprovázeno svými maskoty, oblétá čestné kolo, do nejvyšší lóže už přinášejí pohár pro mistry světa ve famfrpálu!" ryčel Pytloun. Harryho najednou oslnilo oslepující bílé světlo: to se nejvyšší lóže zázračně rozzářila, aby všichni na tribunách viděli dovnitř. Okem pohlédl ke vchodu a spatřil dva zadýchané kouzelníky, kteří přinesli do lóže obrovský zlatý pohár a předali ho Korneliusovi Popletalovi, pořád ještě nazlobenému, protože celý den zbytečně používal posunkovou řeč. "A teď - opravdu upřímně zatleskejme těm, kdo sice prohráli, ale prohráli chrabře a se ctí - potlesk pro Bulharsko!" křikl Pytloun. Po schodech vzhůru vystoupilo do lóže sedm poražených bulharských hráčů a zástupy diváků jim uznale tleskaly. Harry viděl, jak nejvyšší lóži zabírají tisíce blikajících všechnohledů. Bulhaři procházeli jeden po druhém mezi řadami křesel v lóži a Pytloun uváděl jméno každého z nich, když si podávali ruce se svým bulharským ministrem a potom s Popletalem. Krum šel poslední, a ačkoli vypadal opravdu zle, v zakrváceném obličeji mu jasně zářily černé oči. Zlatonku stále držel v ruce. Harry si všiml, že se na zemi nepohybuje zdaleka tak ladně jako ve vzduchu: měl trochu kachní chůzi a dost kulatá záda. Když však Pytloun ohlásil jeho jméno, celý stadion zabouřil mocným, ohlušujícím pokřikem. Potom bylo představeno irské družstvo. Aidana Lynche podpírali Connolly a Moranová: po svém druhém pádu na zem vypadal Lynch dosud jako v mrákotách a očima těkal sem tam. I on se však šťastně usmíval, kdyžTroy a Quigley zdvihli pohár nad hlavu a zástupy diváků zaburácely nadšením. Harry už od samého tleskání necítil ruce. A na závěr, když irští hráči lóži opustili, aby na košťatech obletěli ještě jedno čestné kolo (Aidan Lynch seděl za Connollym, pevné se ho držel kolem pasu a nepřítomně se usmíval), zamířil Pytloun hůlkou na své hrdlo a zamumlal "Quietus". "O tomhle zápasu se bude mluvit hodně dlouho," řekl chraplavě, "takový zvrat jsem vážně nečekal... Škoda jen, že to netrvalo déle... Ach ano... ano, kolik jsem vám to dlužen?" V tu chvíli totiž přelezli svá křesla Fred s Georgem a postavili se před Ludem Pytlounem s širokým úsměvem ve tváři a s nastavenými dlaněmi.

Pytloun a Skrk

15. května 2011 v 12:42 | Angeee |  Ohnivý pohár
Harry se vyprostil z Ronova sevření a zvedl se. Byli na jakémsi opuštěném vřesovišti, utopeném v mlze. Před nimi stáli dva kouzelníci, unavení a nevrlí. Jeden z nich držel v ruce velké zlaté hodinky a druhý silný svitek pergamenu a brk. Oba byli oblečení jako mudlové, i když bylo vidět, že se v tom vůbec nevyznají: muž s hodinkami měl tvídový oblek a k němu rybářské boty až po kolena, a jeho kolega zase skládanou skotskou sukni a pončo. "Dobrýtro, Basile," řekl pan Weasley, zdvihl holínku a podal ji kouzelníkovi ve skotské sukni, který ji hodil do velké krabice s použitými Přenášedly vedle sebe. Harry v ní zahlédl staré noviny, prázdnou plechovku od limonády a píchly fotbalový míč. "Nazdar, Arture," pozdravil ho Basil vyčerpaně. "Ty tu nejsi služebně, viď? Někdo si to dokáže zařídit... my tady trčíme celou noc... radši jděte hned dál, čekáme velkou výpravu, která přiletí z Černého lesa v pět patnáct. Okamžik, hned ti najdu, v kterém jste kempu...Weasley... Weasley..." podíval se do seznamu na svém pergamenu. "Asi tak čtvrt míle pěšky tímhle směrem, první úsek, na který narazíte. Správce se jmenuje Roberts. Diggory... druhý úsek... ptej se na pana Payna." "Díky, Basile," řekl pan Weasley a kývl na ostatní, aby šli za ním. Vydali se přes opuštěné vřesoviště, i když v mlze málem nic neviděli. Asi po dvaceti minutách chůze se před nimi vynořil malý kamenný domek a vedle něj brána, za kterou Harry jen s námahou rozeznal přízračné obrysy stovek stanů postavených na rozlehlé louce, která se mírně zvedala k temnému lesu na obzoru. Rozloučili se s Diggoryovými a zamířili ke dveřím domku. Na prahu stál jakýsi muž a díval se směrem ke stanům. Harry na první pohled poznal, že je to jediný opravdový mudla široko daleko. Když zaslechl jejich kroky, otočil se a prohlédl si je. "Dobrýtro!" pozdravil pan Weasley vesele. "Dobrýtro," odvětil muž. "Vy nejspíš budete pan Roberts?" "Ano, to jsem já," potvrdil mudla. "A kdo jste vy?" Já jsem Weasley - zamluvili jsme si u vás před několika dny místo pro dva stany." Jo," řekl pan Roberts a zadíval se do seznamu připíchnutého na dveřích. "Máte ho zajištěný nahoře u lesa. Jenom na jednu noc?" "Přesně tak," přisvědčil pan Weasley. "Takže zaplatíte rovnou, že?" zeptal se správce. "Ano - ovšem - jistě -" řekl pan Weasley. Ustoupil o několik kroků a kývnutím k sobě přivolal Harryho. "S tímhle mi musíš pomoct," zamumlal, vytáhl z kapsy svazek mudlovských peněz a začal rozkládat jednotlivé bankovky. "Tohle je - co je to - desetilibrovka? Ano, už vidím to malé číslíčko... takže tohle je pět liber?" "Ne, dvacet," opravil ho Harry co nejtišeji. Rozladilo ho, že se pan Roberts snaží zachytit každé jejich slovo. "Aha, dvacet... Ach jo, tyhle mrňavé papírky. "Vy jste cizinec?" zeptal se ho pan Roberts, když se vrátil se správnými bankovkami. "Cizinec?" opakoval pan Weasley rozpačitě. "Nejste první, kdo nepozná kloudně peníze," poznamenal správce a zkoumavě si ho prohlížel. "Před deseti minutama jsem tu měl dva, ty mi chtěli platit zlatýma mincema velkýma jako hlava u kola." "Vážně?" zeptal se pan Weasley nervózně. Pan Roberts se přehraboval v plechovce a hledal drobné. "Takhle plno jsme tu ještě neměli," prohlásil najednou a znovu se rozhlédl po louce, po které se převalovala mlha. "Celý stovky lidí si objednaly nocleh předem. Obvykle prostě přijedou jen tak..." "Opravdu?" zeptal se pan Weasley a natahoval ruku, ale správce mu nazpátek nevrátil. Jo," řekl zamyšleně. "Sjíždějí se ze všech stran a je mezi nima spousta cizinců. A kdyby jenom cizinců! Spousta jako by jich měla o kolečko víc. Jeden chlápek tu chodí ve skotský sukni a v ponču." "A to by neměl?" zeptal se pan Weasley úzkostně. "Dělá to dojem... já nevím, jak to říct... jako kdyby tu měli nějakej sraz," mínil správce. "Poněvač všichni se spolu znají; jako by se tu konalo nějaký velký shromáždění." Vtom se u vchodu do domku objevil jakýsi kouzelník v pumpkách. "Obliviate!" křikl ostrým hlasem a zamířil hůlkou na pana Robertse. Vzápětí jako by správci padla do očí vlčí mlha - přestal vraštit obočí a ve tváři se mu rozhostil zasněný, netečný výraz. Harry hned poznal, že jde o obvyklé příznaky, když člověku změní paměť. "Tady máte plán kempu," řekl panu Weasleymu zklidněle, "a tady nazpátek." ! "Děkuji velice," odvětil pan Weasley. Kouzelník v pumpkách je doprovodil až k bráně kempu. Vypadal vyčerpaně: na bradě měl modré strniště a pod očima hluboké červenofialové stíny Jakmile se vzdálili a měli správce z doslechu, zamumlal panu Weasleymu: Jsou s ním hrozné potíže. Musíme na něj desetkrát za den použít paměťové kouzlo, aby se hloupě nevyptával. A Ludo Pytloun nám to navíc komplikuje: chodí z jednoho kempu do druhého a nahlas vykládá o Potloucích a Camrálech. Vůbec si nepřipouští, že si musíme dávat na mudly pozor. Namouduši budu rád, až to všechno skončí. Ještě se uvidíme, Arture." A přemístil se pryč. "Myslela jsem, že pan Pytloun vede odbor kouzelných her a sportů," řekla udiveně Ginny. "Přece by měl vědět, že před mudly o Potloucích nemůže mluvit?" "To by opravdu měl," přisvědčil pan Weasley s úsměvem a vedl je branou do kempu. "Ale pokud jde o bezpečnost, Ludo se k tomu vždycky staví... ehm... poněkud vlažně. Zapálenějšího šéfa sportovního odboru byste ovšem nenašli: jak jistě víte, hrával famfrpál za Anglii, a byl to ten nejlepší odrážeč, kterého Wimbournské vosy kdy měly." Ztěžka se plahočili mlhou vzhůru, mezi dlouhými řadami stanů. Většinou vypadaly úplně obyčejně: jejich majitelé se očividně snažili dát jim co nejvíc mudlovský ráz a chybovali jen v tom, že k nim přidali komínky, klepadla nebo korouhvičky. Tu a tam ovšem některý stan už na první pohled vypadal tak nemudlovsky, že Harryho vlastně ani trochu nepřekvapovalo, když to v panu Robertsovi vzbudilo podezření. V polovině cesty narazili na výstřední výtvor z proužkovaného hedvábí na způsob maličkého paláce, u jehož vchodu bylo uvázáno několik živých pávů. Jen o něco výš minuli třípatrový stan s několika věžičkami a nedaleko od něj byl další stan s předzahrádkou, ve které nechybělo vůbec nic - bylo tam koupátko pro ptáky, sluneční hodiny i kašna. Je to pořád stejné," řekl pan Weasley s úsměvem. Jakmile se někde sejdeme, nedá nám to a začneme se vytahovat. Á, už jsme na místě - podívejte, tady to je pro nás." Dorazili až k samému okraji lesa, na horní konec louky, kde byla na prázdném prostranství zaražená do země malá tabulka s nápisem VlZLY. "Lepší místo jsme si nemohli přát!" řekl pan Weasley nadšeně. "Hřiště je hned na druhém konci lesa, blíž jsme to snad ani nemohli mít." Shodil z ramen batoh. "Ano," prohlásil vzrušeně, "a pokyny jsou jasné - žádná kouzla a čáry, když je nás mezi mudly tolik najednou. Musíme si ty stany postavit sami! Nemělo by to být tak těžké. . . mudlové to dělají běžně. . . Co myslíš, Harry, čím bychom měli začít?" Harry v životě nestanoval. Dursleyovi ho s sebou nikdy na dovolenou nebrali, nechávali ho u své staré sousedky paní Figgové. Navzdory tomu brzy přišel s Hermionou na to, kam většina kolíků a tyčí patří, a i když jim pan Weasley víc překážel než pomáhal, protože byl vzrušením celý bez sebe, když měl vzít do ruky paličku, nakonec postavili dva stany - každý pro dvě osoby. Vyhlížely ovšem dost uboze. Všichni od nich poodstoupili a s neskrývanou pýchou je obdivovali. Nikdo by neuhodl, že ty stany patří kouzelníkům, říkal si v duchu Harry. Jeden háček to ovšem mělo - jakmile dorazí i Bili, Charlie a Percy bude jich celkem deset. Hermiona si ten problém zřejmě uvědomila také a tázavě se na něj podívala, to však už se pan Weasley spustil na všechny čtyři a vlezl do prvního stanu. "Budeme to tu mít trochu těsné," volal na ně, "ale myslím, že se vejdeme všichni. Pojďte se podívat!" Harry se shýbl, protáhl se dovnitř a rázem mu poklesla brada. Octl se v něčem, co vypadalo jako staromódní třípokojový byt, ve kterém nechyběla ani koupelna a kuchyně. Kupodivu byl zařízený v úplně stejném stylu jako byt paní Figgové; na židlích, které se vůbec nehodily jedna k druhé, byly háčkované potahy a páchlo to tu po kočkách."Koneckonců tu nebudeme dlouho," řekl pan Weasley, otřel si kapesníkem lysinu a zadíval se na čtyři palandy, které stály v ložnici. "Mám ten stan půjčený od Perkinse z naší kanceláře. On už stanovat moc nejezdí, chudák, protože ho trápí houser." Zvedl zaprášenou konvici a podíval se do ní. "Budeme potřebovat vodu..." "Na plánku, co nám dal ten mudla, je vyznačený vodovodní kohout," ozval se Ron, který prolezl do stanu za Harrym a zřejmě ho ani trochu neudivilo, jak je uvnitř prostorný. Je to na opačné straně louky." "Pak asi ty, Harry a Hermiona uděláte nejlíp, když půjdete a trochu vody přinesete -" podal jim konvici a několik kastrolů - "a my ostatní zatím nasbíráme dříví na oheň." "Ale vždyť máme kamna," namítl Ron, "proč bychom prostě nemohli -" "Protože mudlové se o nás nesmějí dozvědět, Rone!" řekl pan Weasley a tvář mu zářila nadšeným očekáváním. "Když někde táboří opravdoví mudlové, vždycky vaří na ohni pod širým nebem, to jsem viděl už mnohokrát!" Po rychlé obhlídce dívčího stanu, který byl o něco menší než ten jejich, ale nepáchlo to v něm po kočkách, se Harry, Ron a Hermiona vydali s konvicí a kastroly na druhou stranu kempu. Teď, když vyšlo slunce a začala se zvedat mlha, spatřili stanové městečko celé - prostíralo se všemi směry. Pomalu kráčeli mezi jednotlivými řadami a zvědavě se rozhlíželi. Harrymu teprve nyní docházelo, kolik čarodějek a kouzelníků musí na světě být. O těch, kteří žili v jiných zemích, po pravdě řečeno nikdy moc nepřemýšlel. Pomalu se začali probouzet i ostatní obyvatelé kempu. Jako první byly vzhůru rodiny s malými dětmi: tak mladé čarodějky a kouzelníky Harry ještě nikdy neviděl. Před velkým stanem ve tvaru pyramidy dřepěl malý chlapec, kterému nemohlo být víc než dva roky, v ruce držel hůlku a nadšeně s ní šťouchal do slimáka v trávě, který byl pořad objemnější a vypadal spíš jako šiška salámu. Právě když k němu došli, vyběhla ze stanu chlapcova matka. "Kolikrát ti to mám říkat, Kevine? Taťkovy - hůlky - se nesmíš - ani - dotknout - mankote!" Šlápla na obrovského slimáka a ten pukl. V tichu za nimi ještě doznívalo matčino hubování, do kterého se mísil chlapečkův vřískot: "Ty jsi ho rozšlápla! Tys ho zabila!" Chvíli nato spatřili dvě malé čarodějky, jen o málo starší než Kevin; létaly na maličkých košťatech, která se vznesla do vzduchu jen tak vysoko, že děvčata brouzdala prsty v orosené trávě. Těch už si všiml i nějaký kouzelník z ministerstva. Když Harryho, Rona a Hermionu míjel, mumlal si rozčileně: "A tohleto dělají za bílého dne! Rodiče si nejspíš přispali -" Tu a tam už vycházeli ze stanů i dospělí kouzelníci a čarodějky a začínali chystat snídani. Někteří se kradmo rozhlédli kolem dokola a pak raději vykouzlili oheň hůlkou. Jiní škrtali zápalkami, ale tvářili se pochybovačně, jako by předem věděli, že to nepůjde. Tři afričtí kouzelníci byli zabraní do vážného rozhovoru: na sobě měli dlouhé bílé hábity a na zářivě rudém ohni si opékali něco jako králíka. Výprava amerických čarodějek ve středních letech spokojeně tlachala pod hvězdnatou vlajkou, kterou si napjaly mezi stany a na níž stálo: Salemská škola pro čarodějky. Ze stanů, kolem nichž procházeli, zaléhaly k Harrymu útržky rozhovorů v cizích jazycích, a i když nerozuměl ani slovu, ze všech těch hlasů mluvilo vzrušení. "Ehm - to mám něco s očima, anebo všechno zezelenalo?" zeptal se Ron. Oči měl ovšem v pořádku. Vešli jen do shluku stanů, které byly hustě porostlé jetelem, takže to vypadalo, jako by ze země vyrůstaly malé kopečky roztodivných tvarů. Tam, kde už zvedli vchodové plachty, viděli rozesmáté tváře. Vtom uslyšeli, jak na ně někdo vzadu volá: "Harry! Rone! Hermiono!" Byl to Seamus Finnigan, jejich nebelvírský spolužák ze čtvrtého ročníku. Seděl před svým jetelovým stanem s nějakou ženou s pískově žlutými vlasy, což zřejmě byla jeho matka, a se svým nejlepším kamarádem Deanem Thomasem, který také studoval v Nebelvíru. Jak se vám líbí naše výzdoba?" zakřenil se Seamus, když ho všichni tři šli pozdravit. "Ministerstvu se to valně nezamlouvá." "Ale proč bychom nemohli vystavit naše barvy?" řekla paní Finniganová. "To byste koukali, čím si Bulhaři ověsili svoje stany. Vy budete fandit Irsku, samozřejmě?" dodala a upřela na ně oči jako trnky. Když ji ujistili, že opravdu hodlají fandit Irsku, vydali se dál. "Copak jsme mohli říct něco jiného, když jich kolem nás bylo tolik?" podotkl ovšem Ron. "Stejně bych ráda věděla, čím si Bulhaři ty svoje stany ověsili," nadhodila Hermiona. "Tak se tam pojďte podívat," navrhl Harry a ukázal na políčko stanů postavených ve svahu, nad nimiž v mírném vánku povlávala bulharská vlajka, červená, zelená a bílá. Bulhaři neměli stany ozdobené žádnými rostlinami, zato na každém visel úplně stejný plakát a na něm zarputilá tvář s huňatým černým obočím. Byl to samozřejmě pohyblivý obraz, tvář však jenom pomrkávala a kabonila se. "To je Krum," poznamenal Ron klidným hlasem. "Kdo?" zeptala se Hermiona. "Přece Krum!" odsekl Ron. "Viktor Krum, chytač bulharského družstva!" "Vypadá dost nerudně," mínila Hermiona, když si prohlížela ty stovky Krumů, kteří na ně pomrkávali a zakaboněně si je měřili. "Co - nerudně?" a Ron obrátil oči k nebesům. "Komu záleží na tom, jak vypadá? Hraje fantasticky! A přitom je mladý. Je mu teprve osmnáct nebo tak nějak. Je to prostě génius, jen počkejte, večer to poznáte sami." U kohoutku v cípu louky čekalo v tu chvíli několik zájemců o vodu. Harry, Ron a Hermiona se postavili do fronty za dva muže, kteří se kvůli něčemu vzrušeně dohadovali. Jeden z nich byl velice starý kouzelník v dlouhé květované noční košili. Ten druhý, očividně z ministerstva, držel v ruce kalhoty s úzkým proužkem a ze samého rozhořčení mluvil zvýšeným hlasem. "Prostě měj rozum, Archie, a natáhni si je! Takhle tu nemůžeš chodit, dokonce i ten mudla u brány už má podezření -" "Tu košili jsem koupil v mudlovském obchodě," bránil se starý kouzelník tvrdohlavě. "Mudlové takové nosí." "Nosí je jejich ženy, Archie, ale muži ne, ti nosí tohle," prohlásil kouzelník z ministerstva a mával proužkovanými kalhotami. "Ty si na sebe nevezmu," řekl starý Archie pobouřeně. "Mám rád, když mi kolem franty pěkně fouká." V tu chvíli se Hermiona tak strašně rozhihňala, že musela z fronty vyběhnout a vrátila se teprve, až když si Archie nabral vodu a zamířil pryč. Nazpátek šli o dost pomaleji, voda se jim pronesla. Tu a tam potkávali známější tváře, většinou bradavické žáky a jejich rodiny. Oliver Wood, bývalý kapitán nebelvírského kolejního družstva, zatáhl Harryho k sobě do stanu, aby ho představil svým rodičům, a vzrušeně se mu svěřil, že právě podepsal smlouvu a bude hrát za záložní družstvo Puddlemerských spojenců. Chvíli poté jim zamával Ernie Macmillan, který se chystal do čtvrtého ročníku v Mrzimoru, a o kousek dále uviděli Cho Changovou, půvabnou dívku, která hrála na postu chytače za Havraspár. Zamávala jim a usmála se na Harryho, a ten se polil vodou, když jí chtěl taky zamávat. Aby se mu Ron kvůli tomu nepoškleboval, Harry honem ukázal na početnou skupinu výrostků, které v životě neviděl. "Co myslíte, odkud jsou?" zeptal se. "Z Bradavic přece nejsou, nebo snad ano?" "Nejspíš budou z nějaké cizí školy," mínil Ron. "Vím, že takové existují, ale ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by do nějaké takové školy chodil. Bill si kdysi dopisoval s jedním studentem v Brazílii, to už je dávno... a chtěl tam jet na výměnný zájezd, jenže mamka a taťka na to neměli. Ten kluk se hrozně urazil, když mu Bill napsal, že nepřijede, a poslal mu kouzelnou čapku, pod kterou se bráchovi scvrkly uši, když si ji nasadil." Harry se rozesmál, nedal však najevo, jak ho ohromilo, když se Ron zmínil o jiných kouzelnických školách. Když teď v kempu uviděl čaroděje tolika národností, došlo mu, že od něj byla hloupost, když si nikdy nepřipustil, že Bradavice nejsou a nemohou být jediná kouzelnická škola na světě. Podíval se na Hermionu, kterou to zřejmě v nejmenším nepřekvapilo. Bezpochyby už se o jiných kouzelnických školách dávno dočetla v nějaké knize. "Vám to ale trvalo," uvítal je George, když se konečně objevili u jejich stanů. "Potkali jsme pár známých," vysvětloval Ron a postavil konvici s vodou na zem. "Copak vy jste ještě nerozdělali oheň?" "Taťka si hraje se sirkami," poznamenal Fred. Panu Weasleymu se opravdu ještě nepodařilo oheň zapálit, rozhodně však ne proto, že by se o to nesnažil.Všude kolem ležela spousta zpřelámaných zápalek a bylo na něm vidět, jak úžasně to prožívá. Jéminku!" vykřikl, když se mu jednu zápalku podařilo rozškrtnout, jenže ji samým překvapením hned zas upustil. "Ukažte, pane Weasleyi," řekla Hermiona ochotně, vzala si od něj krabičku a ukazovala mu, jak se to dělá. Konečně se jim oheň podařilo rozdělat, ale trvalo to ještě další hodinu, než se natolik rozhořel, aby na něm mohli vařit. Během čekání se měli nač dívat. Jejich stan zřejmě stál u jakési hlavní cesty na hřiště, protože po ní neustále spěchali sem i tam kouzelníci z ministerstva a pana Weasleyho přitom srdečně zdravili. Pan Weasley o každém z nich vykládal, kdo to je, především Harrymu a Hermioně. Jeho děti toho o ministerstvu věděly až moc na to, aby je to doopravdy zajímalo. "To byl Cuthbert Jakopec, vedoucí odboru pro styk se skřety... a tohle je Gilbert Wimple z výboru pro pokusná kouzla - ty rohy má na hlavě už dost dlouho... Nazdar, Arnie... To je Arnold Hrachorád, ten vymazává paměť - patří k útvaru pro nápravu nevydařených kouzel, o kterém jsem vám už říkal... a tohle jsou Bode a Krákora... z oddělení, o kterém se nemluví..." "Z jakého oddělení?" "Z odboru záhad. Ten je totiž tak přísně utajovaný, že nikdo nemá tušení, co tam vlastně dělají. Mezitím se oheň konečně rozhořel, a právě když začali smažit párky a vejce, vynořili se z lesa Bili, Charlie a Percy a zamířili k nim. "Přemístění dokončeno, tati," ohlásil Percy nahlas. "Senzace - akorát bude oběd!" Byli s jídlem asi tak v polovině, když pan Weasley najednou vyskočil a začal nadšeně mávat na mohutného kouzelníka, jenž dlouhými kroky mířil k nim. "Výborně!" zajásal. "Ten, na kterém dnes všechno stojí! Vítám tě, Ludo!" Ludo Pytloun byl bezpochyby nejnápadnější kouzelník, které tu Harry do té chvíle potkal, včetně starého Archieho v květované noční košili. Měl na sobě dlouhý famfrpálový hábit se širokými, zářivě žlutými a černými vodorovnými pruhy a na hrudi předváděl světu obrovskou vosu. Býval zřejmě urostlý a samý sval, teď však už zakládal na sádlo. Přes veliké břicho, jaké určitě nemíval v dobách, kdy hrával famfrpál za Anglii, mu už hábit byl opravdu těsný. Nos měl rozpláclý (Harry si domyslel, že mu ho nejspíš zlomil zbloudilý Potlouk) a díky kulatým modrým očím, krátkým světlým vlasům a růžovým tvářím vypadal jako hodně přerostlý školák. "Ahoj, vy tam!" křikl na ně rozjařeně. Pohyboval se, jako kdyby měl na bříškách palců u nohou připevněná pérka, a očividně byl krajně rozrušený. "Arture, kamaráde," zafuněl, když dorazil k ohništi, "to se nám to vydařilo, viď? Takový krásný den! Lepší počasí jsme si ani nemohli přát, a noc má být také jasná... a hlavně všechno jde jako po másle... nemám skoro nic na práci!" Za jeho zády se právě mihnul hlouček kouzelníků z ministerstva, kteří vypadali k smrti unavení a ukazovali na jakýsi kouzelný oheň v dáli, který vysílal fialové jiskry do výše dvaceti stop. Mezitím se k Pytlounovi přihrnul Percy a podával mu ruku. Přestože měl výhrady ke způsobu, jakým řídil svůj odbor, zřejmě na něj chtěl udělat dobrý dojem. "Hmm - ano," usmál se pan Weasley, "to je můj syn Percy - právě nastoupil na ministerstvu - a to je Fred - ne, promiň, George; Fred je tenhle. A to jsou Bili, Charlie, Ron - má dcera Ginny - a Ronovi kamarádi, Hermiona Grangerová a Harry Potter." Pytloun na okamžik zaváhal, když uslyšel Harryho jméno, ale opravdu jen na okamžik. Pak už mu pohled jako obvykle sklouzl k jizvě na jeho čele. "Takže," pokračoval pan Weasley, "tohle je Ludo Pytloun. Všichni víte, kdo to je, a že díky němu máme takové skvělé lístky -" Pytloun se zářivě usmál a mávl rukou, jako by tím chtěl vyjádřit, že to byla maličkost. "Máš chuť si na ten zápas vsadit, Arture?" zeptal se dychtivě a zacinkal mincemi v kapsách svého černožlutého hábitu. Znělo to, jako když tam má celou hromadu zlata. "Roddy Pontner už se vsadil, že Bulharsko dá gól jako první - počítal jsem mu velice dobrý poměr, protože irská útočná trojice je nejsilnější, jakou jsem za celá léta viděl - a malá AgátaTimmsová vsadila polovinu akcií své úhoří farmy na to, že utkání potrvá celý týden." "Hmm - koneckonců, proč ne," řekl pan Weasley. "Co říkáš... galeon na to, že Irsko vyhraje?" Jeden galeon?" Ludo se zatvářil poněkud zklamaně, okamžitě se však vzpamatoval. "Výborně, výborně... má snad ještě někdo zájem?" Jsou na to ještě mladí, aby hráli o peníze," namítl pan Weasley. "Molly by se to určitě nelíbilo -" "Vsadíme třicet sedm galeonů, patnáct srpců a tři svrčky," prohlásil Fred, když s Georgem nakvap schrastili všechno, co měli. "A sázíme na to, že vyhraje Irsko, ale Viktor Krum chytí Zlatonku Jo, a ještě k tomu přidáme falešnou hůlku." "Snad byste panu Pytlounovi nechtěli ukazovat takové hlouposti," zasyčel Percy. Ludo si však zřejmě nemyslel, že by ta hůlka byla nějaká hloupost. Naopak, ve chvíli, kdy mu ji Fred podal, se jeho chlapecká tvář vzrušeně rozzářila, a když hůlka hlasitě kvikla a proměnila se v gumové kuře, upřímně se rozřehtal. "Výtečně! Něco tak povedeného jsem už dlouho neviděl! Za tu bych zaplatil i pět galeonů!" Percyho obličej ztuhl nesouhlasným úžasem. "Hoši," řekl pan Weasley potichu, "nechci, abyste se sázeli. .. Vždyť jsou to všechny vaše úspory... a vaše matka. "Nekaž jim hru,Arture!" zahřímal Ludo Pytloun a vzrušeně cinkal penězi. "Přece už jsou dost velcí, aby věděli, co chtějí! Takže vy říkáte, že Irsko vyhraje, ale Krum že získá Zlatonku? To vám nemůže vyjít, chlapci, opravdu nemůže... na tohle vám dám ten nejlepší poměr... a přidáme ještě pět galeonů za tu legrační hůlku, co říkáte..." PanWeasley jen bezmocně přihlížel, jak Ludo vytáhl z kapsy zápisník a brk, aby si jména obou dvojčat zapsal. "Díky" řekl George,vzal si útržek pergamenu, který mu Pytloun podal, a zastrčil si ho do kapsy. Ludo se mezitím obrátil znovu k panu Weasleymu; dobrá nálada z něj přímo sršela. "Myslíte, že bych mohl taky dostat šálek čaje? Já vlastně čekám, jestli se tu neukáže Bárty Skrk. Můj bulharský protějšek totiž dělá nějaké potíže, a já mu nerozumím ani slovo. Bárty bude schopen zjistit, o co mu vůbec jde. Ten snad umí sto padesát řečí." "Cože, pan Skrk?" řekl Percy. Ledový, nesouhlasný výraz v jeho tváři naráz vystřídalo takové nadšení, až se mu doslova zkřivila. "Umí jich přes dvě stě! Umí i jezersky, hudrovsky a trollsky..." "Trollsky umí každý," mínil Fred přezíravě, "stačí ukazovat prstem a vrčet." Percy ho probodl ošklivým pohledem a rázně prohrábl oheň, aby voda v konvici začala znovu vřít. "Máte už nějaké zprávy o Bertě Jorkinsové?" zeptal se pan Weasley, když se Pytloun uvelebil do trávy vedle nich. "Pořád ani slůvko," řekl Ludo klidně. "Ale ona se objeví. Chudák stará Berta... paměť má jako děravý kotlík a smysl pro orientaci žádný. Prostě zabloudila, jak vám říkám. Počítám, že někdy v říjnu se sama od sebe vrátí do kanceláře a bude přesvědčená, že máme ještě červenec." "Nemyslíš, že už je načase někoho poslat, aby se po ní podíval?" poznamenal pan Weasley rozpačitě, zatímco Percy podával Ludoví šálek čaje. "Bárty Skrk to taky pořád říká," přiznal Pytloun a nevinně vyvalil kulaté oči, "jenže my teď skutečně nemůžeme nikoho postrádat. No ne - my o vlku a vlk za humny! Bárty!" Právě v tu chvíli se totiž k jejich ohništi přemístil další kouzelník - ovšem od Luda Pytlouna, který se rozvaloval v trávě ve svém starém hábitu Wimbournských vos, se už snad víc lišit nemohl. Bárty Skrk byl odměřený, upjatý starší muž v bezvadném nažehleném obleku a s kravatou. Pěšinku v krátkých šedivých vlasech měl až nepřirozeně rovnou a úzký knírek, připomínající kartáček na zuby, působil dojmem, že si ho snad přistřihuje podle pravítka. Boty měl vyleštěné jako zrcadlo. Při pohledu na něj Harry ihned pochopil, proč ho Percy tak zbožňuje. Percy byl hluboce přesvědčen, že řády a pravidla se mají přísně dodržovat, a pan Skrk tak dokonale dodržoval pravidla, podle nichž se mudlové oblékali, že by se mohl vydávat za ředitele banky. Harry dokonce zapochyboval, zda by ho prohlédl strýc Vernon. "Zkus, jak se tu bezvadně sedí, Bárty," řekl Ludo vesele a poklepal do trávy vedle sebe. "Ne, děkuji, Ludo," odmítl pan Skrk a z jeho hlasu zaznělo trochu netrpělivosti. "Hledám tě všude už kdovíjak dlouho. Bulhaři se dožadují, abychom přidali do nejvyšší lóže ještě dvanáct křesel." "Tak o to jim jde?" podivil se Pytloun. "Myslel jsem, že si ten chlápek chce vypůjčit kleště. On má opravdu silný přízvuk." "Pane Skrku!" vymáčkl ze sebe Percy bez dechu a s jakousi úklonou, při které vypadal jako hrbáček. "Vezmete si s námi šálek čaje?" "Ach," řekl pan Skrk a s jistým překvapením se na něj podíval. "Ano - děkuji vám, Weatherby." Fred a George vyprskli do svých šálků smíchem. Percy, kterému úplně zčervenaly uši, měl plné ruce práce s konvicí. "Ostatně s vámi jsem chtěl mluvit taky, Arture," řekl pan Skrk a upřel svůj ostrý pohled na pana Weasleyho. "Ali Bašír se vydává na válečnou stezku. Chce s vámi mluvit o tom zákazu létajících koberců." Pan Weasley zhluboka vzdychl. "O tom jsem mu poslal sovu právě minulý týden. Vážně nevím, kolikrát mu to ještě mám vysvětlovat: podle Soupisu zakázaných kouzelných předmětů se koberce považují za mudlovský výtvor, ale on to prostě nechce slyšet." "Nejspíš opravdu nechce," přisvědčil pan Skrk a vzal si od Percyho šálek s čajem. "Za každou cenu by je k nám chtěl vyvážet." Jenomže košťata stejně nikdy nenahradí, co říkáte?" zeptal se Pytloun. "Ali je přesvědčený, že na trhu je místo pro rodinné vozidlo," řekl pan Skrk. "Pamatuji, že můj dědeček míval Axminster, tam se nás vešlo dvanáct - to ovšem bylo před tím, než koberce zakázali." Řekl to, jako by nemínil připustit sebemenší pochybnost o tom, že všichni jeho předkové přísně dodržovali zákony. "Tak co, Bárty, měl jsi hodně práce?" zeptal se Pytloun bodře. "Poměrně dost," řekl pan Skrk úsečně. "Zajistit Přenášedla na pěti světadílech nebyla žádná maličkost, Ludo." "Počítám, že oba budete rádi, až to všechno skončí?" podotkl pan Weasley. Pytlouna jeho otázka ohromila. "Rádi? Už dlouho jsem se tak dobře nebavil... ale koneckonců, pořád se ještě máme na co těšit, viď, Bárty? Co říkáš? Ještě toho budeme zajišťovat až až!" Pan Skrk jen povytáhl obočí. "Přece jsme se dohodli, že to neoznámíme, dokud se všechny podrobnosti -" "Co, podrobnosti!" řekl Pytloun a mávl nad tím slovem rukou, jako kdyby to bylo hejno mušek. "Všechno je přece dohodnuté a podepsané, nebo snad ne? Vsadím se s tebou, oč chceš, že tyhle děti se to stejně zakrátko dozvědí. Když to bude v Bradavicích -" "Ludo, nezapomeň hlavně, že se máme sejít s těmi Bulhary," přerušil ho pan Skrk ostře. "Děkuji vám za čaj,Weatherby." Odstrčil nevypitý šálek k Percymu a čekal, až se Ludo zvedne; Pytloun se s námahou postavil na nohy a dopil poslední zbytek čaje. Zlato v kapsách mu vesele cinkalo. "Brzy na shledanou!" řekl. "Sejdeme se nahoře v nejvyšší lóži - já ten zápas budu komentovat!" Zamával jim, zatímco Bárty Skrk jenom odměřeně kývl hlavou. Poté se oba přemístili pryč. "Co se bude v Bradavicích dít, tati?" vyhrkl Fred okamžitě. "O čem to mluvili?" "To se brzy dozvíte," usmál se pan Weasley. "Dokud se ministerstvo nerozhodne, že tu informaci zveřejní, platí, že je tajná," pronesl Percy škrobeně. "Pan Skrk udělal dobře, když ji neprozradil." "Zavři zobák, Weatherby, buď tak laskav," vybídl ho Fred. Jak odpoledne pozvolna míjelo, narůstalo v kempu vzrušení, jež nad ním nakonec viselo jako mrak. S přicházejícím večerem už se nedočkavě tetelil i vzduch, ještě pořád letní a teplý, a když se pak nad tisíci čekajících kouzelníků rozprostřela tma, nikdo už se nenamáhal nic předstírat: pracovníci ministerstva nejspíš uznali, že nic nezmohou, a přestali bránit dokonce zjevným kouzlům a čárům, jež zachvátily celý kemp. Téměř na každém kroku se po použití kouzla přemisťování objevovali prodavači s podnosy a s ručními vozíky plnými roztodivného zboží. Nabízeli svítící růžice - zelené pro irské fanoušky a červené pro bulharské -, které vykřikovaly jména hráčů, špičaté zelené čapky porostlé roztančenými trojlístky jetele, bulharské šály ozdobené lvy, kteří opravdu řvali, a irské a bulharské vlaječky, které začaly hrát národní hymnu, když se jimi zamávalo; prodávaly se tu maličké modely Kulových blesků, jež doopravdy létaly, a pro sběratele byly k maní figurky slavných hráčů, které s nadutým výrazem dokázaly přecházet po dlani sem tam. "Na tohle jsem si celé léto šetřil kapesné," přiznal Ron Harrymu, když s Hermionou procházeli mezi prodavači a vybírali si. Ron si koupil čapku s tančícími trojlístky a velkou zelenou růžici, ale také figurku Viktora Kruma, bulharského chytače. Maličký Krum mu chodil po ruce dopředu dozadu a kabonil se na zelenou růžici nad sebou. Juj, podívejte na tohle!" vykřikl Harry a spěchal k vozíku vrchovatě naloženému něčím, co vypadalo jako mosazné dalekohledy; byly však plné nejrůznějších podivných tlačítek a volicích kotoučů. "To jsou všechnohledy," vysvětloval jim ochotně kouzelník, který je prodával. "Můžete si přehrát, co jste právě viděli... můžete se na cokoli podívat zpomaleně... a ukážou vám všechno hod po hodu, pokud budete potřebovat. A ještě k tomu jsou za babku - pouhých deset galeonů za kus." "Tak teď mě mrzí, že jsem si koupil tohle," Ron ukázal na svou čapku s roztančenými trojlístky a toužebně zíral na všechnohledy. "Dejte mi tři," řekl Harry kouzelníkovi odhodlaně. "To ne - s tím si nedělej starosti," zrudl Ron. Vždycky byl velice citlivý na to, že Harry, jenž po rodičích zdědil malé jmění, má daleko víc peněz než on. "Už vám nedám nic k Vánocům," prohlásil Harry a vtiskl každému do ruky všechnohled. "Asi tak deset let, aby bylo jasné." "To beru," řekl Ron a zašklebil se. Juj, Harry, děkuju ti!" přidala se Hermiona. "A já zas koupím nějaké programy, podívejte -" Jejich váčky s penězi byly o hodně lehčí, když se vrátili ke stanům. Bili, Charlie i Ginny měli také zelené růžice a pan Weasley třímal irskou vlaječku. Fred a George si nic na památku nekoupili, protože všechno své zlato dali Pytlounovi. A potom někde za lesem dunivě zahřímal gong a mezi stromy se jako na povel rozsvítily zelené a červené lucerny, jež osvětlovaly cestu ke hřišti. "Už to začne!" řekl pan Weasley a vypadal stejně vzrušeně jako všichni ostatní. "Honem, půjdeme!"

Přenášedlo

15. května 2011 v 12:41 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Harry měl pocit, že sotva se v Ronově pokoji uložil k spánku, už s ním paní Weasleyová třásla, aby ho probudila. "Vstávej, musíte jet, drahoušku Harry," zašeptala a šla vzbudit také Rona. Harry tápavě nahmatal brýle, nasadil si je na nos a posadil se. Venku byla ještě tma. Ron jen nezřetelně mumlal, když ho matka probudila, a v nohách své matrace Harry uviděl dvě velké rozcuchané postavy, jak vylézají ze zmuchlaných přikrývek. "To už vážně máme vstávat?" zaskuhral Fred. Mlčky se ustrojili, příliš rozespalí, než aby se zmohli na slovo, a pak všichni čtyři zamířili dolů do kuchyně. Cestou ještě zívali a protahovali se. Paní Weasleyová stála u sporáku a něco míchala ve velkém hrnci, její manžel seděl u stolu a znovu kontroloval hromádku velkých pergamenových vstupenek. Jakmile chlapci vešli, vzhlédl a rozpřáhl ruce, aby líp viděli, co má na sobě. Oblékl si na cestu cosi jako golfový svetr a velice staré džínsy, které mu byly poněkud velké a přidržoval je silný kožený opasek. "Co tomu říkáte?" vyhrkl dychtivě. "Máme se přestrojit, aby nás nikdo nepoznal - vypadám jako mudla, Harry?" Jo," usmál se Harry, "určitě." "A kde jsou Bili, Charlie a Per-Per-Percy?" zeptal se George, kterému se nepodařilo potlačit hlasité zívnutí. "Ti se tam přece přemístí," vysvětlila paní Weasleyová, přinesla velký hrnec na stůl a sběračkou jim nakládala do misek ovesnou kaši. "Proto si můžou ještě chvíli poležet." Harry věděl, že kouzlo přemisťování je velice obtížné; znamenalo to odněkud zmizet a téměř okamžitě se objevit jinde. "Takže oni jsou ještě v posteli?" dotazoval se Fred nevrle a přitáhl si misku s kaší. "A proč se nemůžeme přemístit taky?" "Poněvadž ještě nejste dospělí a nesložili jste zkoušku," odsekla paní Weasleyová. "A kam se poděly ty holky?" Vyřítila se z kuchyně a slyšeli ji, jak jde po schodech nahoru. "Aby se někdo mohl přemisťovat, musí napřed složit zkoušku?" zeptal se Harry. Jistě," přisvědčil pan Weasley a pečlivě si zastrčil vstupenky do zadní kapsy džínsů. "Odbor pro kouzelnou přepravu musel nedávno uložit pokutu dvěma mladým lidem za to, že se přemisťovali bez povolení. Přemisťování není totiž nijak snadné, a když se neprovede tak, jak se patří, může to mít ošklivé následky. Ti dva, o kterých mluvím, se rozlomili." Až na Harryho sebou všichni u stolu trhli. Jak - rozlomili?" nechápal Harry. "Polovička jejich těla zůstala na místě," vysvětlil mu pan Weasley a lžící si nakládal na kaši vrchovatě sirupu. "Takže byli v pěkné bryndě, to je jasné. Nemohli sem ani tam. Museli čekat na útvar pro nápravu nevydařených kouzel, aby je z toho dostal. A řeknu vám, bylo s tím strašně moc papírování, protože spousta mudlů viděla, co po nich zbylo. Harry si náhle zřetelně představil pár nohou a oční bulvu, jak leží opuštěně na chodníku v Zobí ulici. "A zachránili je?" zeptal se poděšeně. "Ano, jistě," řekl pan Weasley věcně. "Dostali ovšem velikou pokutu, a myslím, že to hned tak nebudou zkoušet znovu. S přemisťováním si člověk nesmí zahrávat. Spousta dospělých kouzelníků se s přemisťováním vůbec nenamáhá. Dávají přednost košťatům - jsou pomalejší, ale bezpečnější." "Ale Bili, Charlie a Percy se přemisťovat umějí?" "Charlie na zkoušku z přemisťování musel dvakrát," zašklebil se Fred. "Napoprvé se mu to nepovedlo. Přemístil se o pět mil jižnéji, než měl v úmyslu, a rovnou na záda nějaké staré nebožačky, která šla na nákup, pamatujete?" "Napodruhé ale zkoušku udělal," prohlásila paní Weasleyová, která se vrátila do kuchyně, právě když se rozesmáli. "Percy ji složil teprve před čtrnácti dny," podotkl George. "A od té doby se každé ráno přemisťuje dolů, jen aby dokázal, že to umí." Z chodby se ozvaly kroky a do kuchyně vešly Hermiona a Ginny, obě ještě bledé a ospalé. "Proč vlastně musíme vstávat tak brzy?" reptala Ginny, protírala si oči a posadila se ke stolu. "Protože kus musíme jít pěšky," vysvětlil jí otec. "Pěšky?" podivil se Harry. "My na to mistrovství půjdeme pěšky?" "Ne, to je příliš mnoho mil odtud," usmál se pan Weasley. "Nás čeká jenom krátká cesta. Je totiž velice těžké, aby se takové množství kouzelníků shromáždilo na jednom místě a nevzbudilo přitom pozornost mudlů. Dokonce i za těch nejpříhodnějších okolností musíme být velice opatrní, když někam cestujeme, a když se nás má sejít tolik jako na mistrovství světa ve famfrpálu -" "Georgi!" vyjela náhle jeho žena, až všichni nadskočili. "Co je?" zeptal se George nevinným hlasem, který nikoho neoklamal.
"Co to máš v kapse?"
"Nic!"
"Nelži mi tady!" Paní Weasleyová namířila hůlkou na synovu kapsu a pronesla: "Accio!" V tu ránu Georgeovi vyletělo z kapsy několik malých, pestrobarevných předmětů. Chňapl po nich, ale nechytil je, takže přistály přímo v matčině nastavené ruce. "Přece jsme vám řekli, ať je dáte pryč!" vztekala se paní Weasleyová. To, co teď měla v dlani, byly nepochybně další karamely Jazyk jako jelito. "Říkali jsme vám, ať je všechny vyhodíte! Všechno z kapes ven, oba dva, a rychle!" Byl to nepříjemný výstup: dvojčata se očividně pokoušela propašovat těch karamel z domu co možná nejvíc, a paní Weasleyová je všechny dokázala objevit, protože použila přivolávačí kouzlo. "Accio! Accio! Accio!" vykřikovala znovu a znovu, a karamely vyletovaly z těch nejnetušenějších míst, třeba i z podšívky Georgeovy bundy a ze záložek Fredových džínsů. "Trvalo nám půl roku, než se doopravdy povedly!" zařval na ni Fred, když karamely vyhodila. "To je mi pěkné, strávit takovým způsobem půl roku!" vřeštěla jeho matka. "Teď už se nedivím, že jste nedostali víc NKÚ!" Při odchodu nepanovala v domě právě nejvlídnější nálada. Paní Weasleyová byla ještě nasupená, když líbala manžela na tvář, ale rozhodně míň než oba kluci, kteří si hodili batohy na záda a vyšli ven, aniž se s ní rozloučili. "Tak si to užijte," popřála dvojčatům paní Weasleyová, "a chovejte se slušně!" křikla ještě za nimi. Viděla z nich už jen záda, oni se však po ní neohlédli ani jí neodpověděli. "Billa, Charlieho a Percyho za vámi pošlu kolem poledne," řekla manželovi, který se už spolu s Harrym, Ronem, Hermionou a Ginny vydal přes temný dvůr za oběma kluky. Bylo chladno a dosud svítil měsíc. Jedině neurčitý, zelenavý nádech vpravo na obzoru ohlašoval, že už se blíží úsvit. Harry, který myslel na tisíce kouzelníků, kteří v tu chvíli spěchají na mistrovství světa ve famfrpálu, přidal do kroku, až se octl po boku pana Weasleyho. "A jak se tam všichni dostanou, aniž by to mudlové postřehli?" zeptal se. "To byl obrovský organizační problém," vzdychl pan Weasley. "Na mistrovství světa totiž přijede na sto tisíc kouzelníků, a my prostě nemáme tak velké utajené prostranství, aby se tam všichni vešli. Samozřejmě jsou místa, kam se mudlové nedostanou, ale představ si, že bys chtěl směstnat sto tisíc kouzelníků na Příčnou ulici nebo na nástupiště devět a tři čtvrtě. Museli jsme tudíž najít pěkné opuštěné vřesoviště a všemožně ho zajistit proti mudlům. Celé ministerstvo se tím zabývalo pěkných pár měsíců. Především jsme museli zařídit, aby nedorazili všichni najednou: ti, kteří mají levnější vstupenky, museli přijet už čtrnáct dnů předem. Určitý počet našich lidí dokonce používá mudlovské dopravní prostředky, nemůžeme ovšem připustit, aby jejich vlaky a autobusy kvůli tomu byly najednou přecpané - nezapomeň, že kouzelníci se sjíždějí z celého světa. Někteří samozřejmě použijí kouzlo přemisťování, ovšem i pro ně jsme museli zřídit bezpečná stanoviště, kde se objeví, patřičně daleko od mudlů; myslím, že pro ně k tomu účelu našli příhodný les. Těm, kteří nechtějí nebo nemohou použít kouzlo přemisťování, poslouží Přenášedla: to jsou předměty, kterých se používá k přepravě kouzelníků z jednoho místa na druhé v předem stanovenou dobu. Pokud je to potřeba, je možné přepravit i velké skupiny najednou.Takže jsme na strategických bodech po celé Británii rozmístili celkem dvě stě Přenášedel, a to nejbližší je na Kolčaví hůrce, kam právě teď jdeme." A pan Weasley ukázal dopředu, kde se nad vesnicí Vydrník svatého Drába zvedal mohutný temný kopec. "A jak ta Přenášedla vypadají?" zeptal se Harry zvědavě. "Vlastně to může být cokoli," vysvětloval pan Weasley. "Samozřejmě nic, co by budilo pozornost, aby to mudlové nesebrali a nehráli si s tím... zkrátka takové věci, o kterých si mohou myslet, že je někdo zahodil..." Klopýtali temným úvozem, kde nebylo vidět ani na krok, až dolů do vsi, a do ticha se rozléhaly jen jejich kroky. Když šli přes vesnici, obloha začala pozvolna světlat a nebyla už černá jako inkoust, nýbrž sytě modrá. Harryho zábly nohy i ruce a pan Weasley se pořád díval na hodinky. Při výstupu na Kolčaví hůrku nepromluvili ani slovo, aby vystačili s dechem; navíc každou chvíli šlápli do skryté králičí díry nebo uklouzli po tmavém, hustém trsu trávy. Vždycky když se Harry nadechl, pocítil na prsou rezavou bolest, a nohy se mu užuž začínaly podlamovat, než se zas konečně octl na rovné půdě. "Uf," zasupěl pan Weasley, sundal si brýle a otíral si je o svetr. "Ale stihli jsme to - máme ještě deset minut -" Hermiona se vyškrábala nahoru jako poslední a držela se za bok, ve kterém ji píchalo. "Teď už jen musíme najít Přenášedlo," řekl pan Weasley, nasadil si brýle a zašilhal po zemi kolem sebe. "Nebude to nic velkého... no tak, do toho..." Rozptýlili se po vrcholu hůrky a dali se do hledání. Rozhlíželi se však sotva minutu nebo dvě, když do ticha někdo zakřičel: "Pojďte sem,Arture! Pojď, kamaráde, už ho máme!" Na opačném konci vrcholu se proti hvězďné obloze rýsovaly dvě vysoké postavy. "Nazdar, Amosi!" řekl pan Weasley a s úsměvem vykročil k muži, který na něj zavolal. Ostatní mu šli v patách. Pan Weasley potřásal rukou jakémusi kouzelníkovi s brunátným obličejem a ježatou hnědou bradkou, který v druhé ruce držel starou holínku, jež držela jen taktak pohromadě. "Představuji vám Amose Diggoryho," oznámil pan Weasley. "Pracuje v odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Jeho syna Cedrika nejspíš všichni znáte?" Cedric Diggory byl neobyčejně hezký chlapec. Mohlo mu být přibližně sedmnáct a v Bradavicích byl kapitánem a chytačem famfrpálového družstva mrzimorské koleje. "Ahoj," řekl Cedric a rozhlížel se po příchozích. Všichni mu odpověděli "Ahoj" až na Freda a George, kteří jen kývli hlavou. Ještě pořád mu neodpustili porážku svého nebelvírského kolejního družstva v prvním famfrpálovém zápasu v minulém školním roce. "Měli jste to daleko, Arture?" zeptal se Cedrikův otec. "Nebylo to nic hrozného," odpověděl pan Weasley. "Bydlíme hned na druhé straně tamhleté vesnice. A co vy?" "My jsme museli vstávat už ve dvě hodiny, viď, Cedě? Řeknu ti, že budu rád, až složí zkoušku z přemisťování. Ne že bych si chtěl stěžovat... mistrovství světa ve famfrpálu bych si nedal ujít ani za celý váček galeonů, a ty lístky stály skoro tolik. Hm, teď ale mám dojem, že jsem to ještě pořídil lacino..." a Amos Diggory se dobromyslně rozhlédl po třech Weasleyových chlapcích, Harrym, Hermioně a Ginny. "To jsou všechno tvoje. Arture?" "Ne, jen ty rudovlasé," a pan Weasley mu ukázal své děti. "Tohle je Hermiona, Ronova kamarádka - a Harry, další jeho kamarád -" "Při bradě kouzelníka Merlina!" Amos Diggory vytřeštil oči. "Harry? Myslíš Harry Porter?" "Ehm - ano," přisvěďčil Harry. Už si zvykl na to, že si ho všichni zvědavě prohlíželi, když se s ním seznámili, i na to, jak okamžitě sklouzli pohledem k jizvě ve tvaru blesku, kterou měl na čele, vždycky se však přitom cítil nesvůj. "Cedric o tobě samozřejmě mluvil," přikývl Amos Diggory. "Vypravoval nám, jak proti tobě loni hrál... a já mu na to řekl, takhle jsem to řekl - Cedě, o tom jednou budeš vyprávět svým vnoučatům, to rozhodně... že jsi porazil Harryho Pottera!" Harryho nenapadlo nic, co by odpověděl, a raději mlčel. Fred a George se znovu zaškaredili. Cedric se tvářil poněkud rozpačitě. "Harry tenkrát spadl z koštěte, tati," zamumlal. "Přece jsem ti to říkal... byla to nešťastná náhoda." Jistě, ale ty jsi nespadl, že ne?" zahalekal Amos bodře a popleskal syna po zádech. "Vždycky je tak skromný, ten náš Ced, a vždycky ohleduplný... Ale vyhrál ten lepší a Harry by to jistě potvrdil, že? Jeden spadne z koštěte, a druhý na něm zůstane. Není zas až tak těžké posoudit, kdo z těch dvou létá líp!" "Už je skoro čas," řekl pan Weasley spěšně a znovu vytáhl hodinky. "Nevíš, jestli čekáme ještě na někoho, Amosi?" "Ne, Lovegoodovi už jsou týden tam, a Fawcettovi nesehnali lístky," řekl pan Diggory. "A nikdo další už tu snad nebydlí?" "Co já vím, nikdo," přisvědčil pan Weasley. "Ano, zbývá už jen minuta... musíme se připravit..." Podíval se na Harryho a na Hermionu. "Prostě se musíte dotýkat Přenášedla, to je všechno, stačí jen jedním prstem -" Objemné batohy jim sice dost překážely, nakonec se jich však shluklo všech devět kolem staré holínky, kterou Amos Diggory držel před sebou. Stáli v sevřeném kruhu na vrcholu kopce, kde vál chladný vítr. Nikdo nepromluvil ani slovo a Harryho náhle napadlo, jak by se asi té podívané podivil nějaký mudla, kdyby sem teď vkročil... Devět lidí, z toho dva dospělí, a všichni se v pološeru drží ubohé staré holínky a čekají... "Tři..." zamumlal pan Weasley a jedním okem stále hleděl na hodinky, "dva... jedna..." Odehrálo se to v mžiku: Harry měl pocit, jako kdyby mu těsně za pupíkem zarazili hák, a někdo s ním náhle nesmírnou silou trhl. Vznesl se do vzduchu; po jednom boku měl Rona, po druhém Hermionu, oba do něj vráželi rameny a všichni se řítili vpřed, v kvílení větru a ve víru barev. Ukazováček měl jako přibitý k holínce, která ho jako by magneticky táhla vpřed, a potom... Prudce dopadl nohama na zem. Zároveň do něj narazil Ron a Harry upadl. Přenášedlo hlasitě žuchlo vedle něj, těsně u jeho hlavy. Podíval se, jak jsou na tom ostatní: pan Weasley, pan Diggory a Cedric ještě stáli na nohou, i když vypadali, jako by se přes ně právě přehnala smršť; všichni ostatní leželi na zemi. "Pět hodin sedm minut - z Kolčaví hůrky," pronesl čísi hlas.

Kratochvilné kouzelnické kejkle

15. května 2011 v 12:34 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Harry se točil stále rychleji, lokty těsně přitisknuté k bokům, a blikající krby, které míjel, vnímal jen rozmazaně; pak se mu začal zvedat žaludek a raději zavřel oči.Teprve když ucítil, že pomalu klesá, rozpřáhl ruce a zastavil se právě včas, aby ze sporáku v kuchyni paní Weasleyové nevypadl po hlavě. "Tak co, spolkl ji?" vyzvídal Fred vzrušeně a podával Harrymu ruku, aby mu pomohl na nohy. Jo," přisvědčil Harry a vzpřímil se. "Prosím tě, co to bylo?" "Speciální karamela Jazyk jako jelito " řekl Fred spokojeně. "Vymysleli jsme to s Georgem a celé léto jsme hledali někoho, na kom bychom ty karamely vyzkoušeli..." Všichni v maličké kuchyni vyprskli smíchy. Harry se rozhlédl a viděl, že Ron a George sedí u pečlivě vydrhnutého dřevěného stolu se dvěma rudovlasými mladíky, které ještě nikdy neviděl. Okamžitě si však domyslel, že to jsou Bili a Charlie, nejstarší z bratří Weasleyových. "Tak co, Harry, jak to jde?" zeptal se ten, který seděl blíž, zeširoka se na něj usmál a podal mu velkou ruku; když ji Harry stiskl, ucítil pod prsty mozoly a puchýře.To musel být Charlie - ten, který v Rumunsku pracoval s draky. Byl stejné postavy jako dvojčata: menší a podsaditější, na rozdíl od Percyho a Rona, kteří byli vysocí a hubení. Měl širokou, dobromyslnou tvář ošlehanou větrem a tak pihovatou, že vypadal spíš jako opálený. Paže měl svalnaté a na jedné z nich měl obrovskou lesklou spáleninu. Také Bili s úsměvem vstal a stiskl Harrymu ruku. Svým způsobem ho překvapil; Harry o něm věděl, že pracuje pro Gringottovu kouzelnickou banku a v Bradavicích že býval primusem, a vždycky si ho představoval jako starší vydání Percyho: nedůtklivého na sebemenší přestupek proti školnímu řádu a se sklonem všem poroučet. Bili se však choval - žádné jiné slovo se pro to nehodilo - jako pohodář. Byl vysoký a dlouhé vlasy nosil vzadu stažené do koňského ohonu. V uchu měl náušnici, na které viselo cosi jako kanci zub, a svým oblečením by absolutně zapadl mezi účastníky rockového koncertu. Až na ty vysoké boty - Harry si povšiml, že nejsou ušité z obyčejné, ale z dračí kůže. Dřív než se stačili kloudně rozpovídat, něco tiše zapraskalo a vzápětí se vedle George objevil pan Weasley. Tvářil se tak rozzlobeně, jak ho Harry dosud nikdy neviděl. "To nebyla žádná legrace, Frede!" rozkřikl se. "Pro všechno na světě, cos tomu mudlovskému chlapci dal?" "Já jsem mu přece nic nedal," bránil se Fred a znovu se zlomyslně ušklíbl. "Mně to jen upadlo... byla to jeho chyba, že tu karamelu snědl, já mu ji nenabízel." Jenže jsi ji upustil schválně!" zahřímal pan Weasley. "Věděl jsi, že ji sní, věděl jsi, že drží dietu -" "A jak moc mu ten jazyk narostl?" vyzvídal George dychtivě. "Než jeho rodiče dovolili, abych mu ho zase zmenšil, měl už ho dlouhý metr dvacet!" Harry a Weasleyovi hoši se znovu hlasitě rozřehtali. "To vůbec není k smíchu!" okřikl je pan Weasley. "Právě takové chování vážně narušuje vztahy mezi kouzelníky a mudly! Polovinu svého života vedu boj proti špatnému zacházení s mudly, a mí vlastní synové -" "My jsme mu ji ale nedali proto, že je mudla!" ohradil se Fred dotčeně. Jasně - dali jsme mu ji proto, že to je hajzlík, který šikanuje všechny kolem sebe," přidal se George. "Že je to tak, Harry?" "Ano, je to tak, pane Weasleyi," přisvědčil Harry vážně. "O to teď vůbec nejde!" vztekal se pan Weasley. Jen počkejte, až to povím vaší matce -" "Copak mi chceš povědět?" ozvalo se jim za zády. Paní Weasleyová právě vešla do kuchyně. Byla to malá, buclatá ženuška s velice laskavou tváří, i když v tu chvíli podezíravě mhouřila oči. "Nazdar, drahoušku Harry," usmála se na něj, jakmile ho zahlédla, potom však znovu probodla pohledem svého manžela. "Co jsi mi to chtěl povědět, Arture?" Pan Weasley zaváhal. Harry se dovtípil, že ať už se na Freda a George zlobí sebevíc, ve skutečnosti nehodlal manželce říct, co se stalo. Chvíli bylo ticho a pan Weasley na svou ženu jenom nervózně zíral. Potom se na prahu za ní objevily dvě dívky. Jedna z nich, se střapatou hnědou kšticí a dost velikými předními zuby, byla Harryho a Ronova kamarádka Hermiona Grangerová; ta druhá, drobná rudovláska, byla Ronova mladší sestra Ginny. Obě se na Harryho usmály a on se na ně zazubil také. Ginny vzápětí úplně zrudla - měla ho plnou hlavu už od jeho první návštěvy v Doupěti. "Copak to je, co mi chceš povědět,Arture?" opakovala paní Weasleyová nebezpečným hlasem. "Ale nic, Molly," zamumlal její manžel. "Fred a George se jenom - víš, já už jsem si to s nimi vyříkal -" "Co zase provedli?" zeptala se paní Weasleyová. Jestli to má něco společného s Kratochvilnými kouzelnickými kejkly -" "Proč nejdeš Harrymu ukázat, kde bude spát, Rone?" zeptala se ode dveří Hermiona. "Vždyť to ví," řekl Ron. "V mém pokoji, spal tam už minule -" "Můžeme jít ostatně všichni," řekla Hermiona důrazně. "No jasně," přisvědčil Ron, kterému to konečně došlo. Jo, my půjdeme taky," řekl George. " Vy dva zůstanete tady!" vyštěkla paní Weasleyová na dvojčata. Harry a Ron vycouvali z kuchyně a spolu s Hermionou a Ginny prošli úzkou chodbou a potom zamířili vzhůru po rozviklaném schodišti, které se cikcak kroutilo do horních pater. "Co jsou to Kratochvilné kouzelnické kejkle?" zeptal se Harry, když se drápali nahoru. Ron a Ginny se rozesmáli, zato Hermiona ne. "No víš, když mamka u Freda a George uklízela, našla tam stoh objednávek," vysvětloval Ron pobaveně. "A dlouhé ceníky na všechny ty legrácky, co si vymysleli. Falešné hůlky a kouzelné cukroví, samé ztřeštěnosti. Bylo to úžasné; nikdy jsem netušil, že si toho tolik vymysleli..." "Věčně jsme sice slyšeli, jak u nich něco bouchá, nikdy nás ale nenapadlo, že by něco mohli doopravdy vytvořit," řekla Ginny. "Mysleli jsme, že prostě jen rádi rámusí." Jenže většina těch věcí, spíš úplně všechny, jsou dost nebezpečné," pokračoval Ron, "a oni je chtěli v Bradavicích prodávat, aby si vydělali nějaké peníze. Mamku to hrozně dohřálo. Řekla jim, že už nic takového dělat nesmějí, a všechny objednávky jim spálila... A doteď se na ně zlobí. Nedostali tolik NKÚ, s kolika počítala." NKÚ znamenalo Náležitou kouzelnickou úroveň, zkoušky, které žáci bradavické školy skládali v patnácti letech. "A pak se ještě strhla ta hrozná hádka," dodala Ginny. "Mamka by totiž ráda, aby šli na ministerstvo kouzel jako taťka, ale oni jí řekli, že si chtějí otevřít obchod s žertovnými rekvizitami a že nic jiného je nezajímá." V tu chvíli se na druhém odpočívadle otevřely dveře a vyhlédla z nich něčí tvář v brýlích s kostěnou obroučkou a s velice rozmrzelým výrazem. "Ahoj, Percy," řekl Harry. "Nazdar, Harry," pozdravil ho Percy. "Říkal jsem si, kdo tady tropí takový rámus. Já se tu snažím pracovat - musím totiž dokončit zprávu pro náš odbor - ale je opravdu těžké se soustředit, když věčně někdo dupá po schodech jako slon." "My nedupáme" odsekl Ron podrážděně. "Prostě jen jdeme nahoru. Ovšem pokud jsme ohrozili nějaký přísně tajný program ministerstva kouzel, samozřejmě se ti omlouváme." "Na čem teď pracuješ?" zeptal se Harry. "Na zprávě odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci," vysvětlil Percy nadutě. "Snažíme se stanovit normu pro tloušťku stěny kouzelnických kotlíků. Některé výrobky dovážené ze zahraničí je totiž mají o něco slabší - a počet proděravělých kotlíků se nám ročně zvyšuje skoro o tři procenta -" "Tak tahle zpráva určitě způsobí ve světě převrat," mínil Ron. "Vsadím se s tebou, že Denní věštec ji přinese na první straně - pánové, kotlíky tečou!" Percy mírně zčervenal. "Samozřejmě si z toho můžeš dělat legraci, Rone," pronesl dotčeně, "ovšem pokud neprosadíme nějaký mezinárodní zákon, mohou náš trh už brzy zaplavit mělké kotlíky se dnem jako z papíru, které vážně ohrozí -" "To jistě, to máš pravdu," řekl Ron a vydal se po dalších schodech nahoru. Percy hlučně přibouchl dveře svého pokoje. Harry, Hermiona a Ginny vystoupali za Ronem ještě o tři patra výš, a tam k nim dolehl křik zdola z kuchyně. Vše nasvědčovalo tomu, že pan Weasley přece jen řekl své ženě, jak to s těmi karamelami bylo. Ložnice úplně nahoře, kde spal Ron, vypadala skoro stejně, jako když tu Harry byl minule: na stěnách a na šikmém stropě byly tytéž plakáty, na kterých kroužilo vzduchem a nadšeně mávalo Ronovo oblíbené famfrpálové družstvo, Kudleyští kanonýři, v akváriu na okenním parapetu, kde tenkrát byl žabí potěr, byla teď jediná mimořádně veliká žába. Prašivka, Ronova stará krysa, už tu nebyla, místo ní však Harry uviděl malou šedou sovičku, která mu nedávno přinesla do Zobí ulice Ronův dopis. Poskakovala ve své klícce nahoru a dolů a ztřeštěně pohoukávala. "Zavři zobák, Pašíku," napomenul ji Ron a protáhl se mezi dvěma ze čtyř postelí, které do jeho ložnice vměstnali. "Budou tu s námi spát i Fred a George, protože u nich v ložnici teď bydlí Bili a Charlie," vysvětlil Harrymu. "Percy má svůj pokoj jenom sám pro sebe, protože musí pracovat." "Ehm - a proč té sově říkáš Pašíku?" zeptal se ho Harry. "Prostě z hlouposti," řekla Ginny. "Doopravdy se jmenuje Papušík." ,Jo, a to nezní ani trochu hloupě, viď," řekl Ron uštěpačně. "To jméno jí totiž dala Ginny," vysvětloval Harrymu, "a myslí si, kdovíjak není roztomilé. Snažil jsem se to ještě změnit, ale bylo pozdě - ta sova už na nic jiného neslyší.Takže je z ní Pašik. Musím ji mít tady, protože Errola i Hermese rozčiluje. Koneckonců, mě rozčiluje taky." Papušík nadšeně kroužil po kleci a ječivě houkal. Harry znal Rona příliš dobře, než aby jeho slova bral vážně. Na Prašivku, svou starou krysu, si také neustále stěžoval, ale když si myslel, že Hermionin kocour Křivonožka mu ji sežral, nesmírně ho to naštvalo. "A kde je vůbec Křivonožka?" zeptal se. "Nejspíš venku na zahradě," odpověděla Hermiona. "Rád loví trpaslíky, ještě nikdy totiž žádné neviděl." "Takže Percymu se v práci líbí?" vyptával se Harry, posadil se na jednu postel a zadíval se na Kudleyské kanonýry, jak sviští z jednoho plakátu na druhý. "Líbí?" opakoval po něm Ron ponuře. "Myslím, že kdyby na něj taťka nedohlédl, vůbec by nechodil domů. Je úplně posedlý. Hlavně si dej pozor, aby nezačal o svém šéfovi. Podle pana Skrka... jak jsem říkal panu Skrkovi... Pan Skrk je toho názoru... pan Skrk mi vysvětlil... Počítám, že ti dva co nejdřív oznámí, že se zasnoubili." "A jak sis užil léto?" zeptala se Hermiona. "Dostal jsi od nás balíčky s jídlem a to ostatní?" "Ano, a moc děkuji," řekl Harry. "Ty dorty mi zachránily život." "A víš něco o -" začal Ron, ale když postřehl Hermionin pohled, v polovině věty zmlkl. Harry si domyslel, že se chtěl zeptat na jeho kmotra. Ron i Hermiona stejně jako on pomáhali Siriusovi tak usilovně, aby unikl ministerstvu kouzel, že jim na něm záleželo téměř tak jako jemu. Mluvit o Siriusovi před Ginny se ovšem nehodilo; jak se mu vlastně podařilo uprchnout, věděli jen oni tři a profesor Brumbál, a nikdo jiný nevěřil v jeho nevinu. "Zdá se, že se už přestali hádat," řekla Hermiona, aby nějak zamluvila tu rozpačitou zámlku. Ginny totiž klouzala zvědavým pohledem hned na Rona, hned na Harryho. "Co kdybychom zase šli dolů a pomohli vaší mamce s večeří?" Jo, to bude nejlepší," přisvědčil Ron. A tak všichni čtyři opustili jeho pokoj a seběhli dolů. PaníWeasleyová byla teď v kuchyni sama a tvářila se rozladěně. Jíst budeme na zahradě," oznámila jim, když je uviděla ve dveřích. "Sem se jedenáct lidí prostě nevejde. Děvčata, vezměte prosím ven talíře. Bili a Charlie už tam chystají stoly. A vy dva tam zanesete příbory," řekla Ronovi a Harrymu. Pak namířila hůlkou na hromadu brambor ve dřezu, ale poněkud důrazněji, než měla v úmyslu, takže se vyřítily ze slupek takovou rychlostí, až se rozlétly po stěnách a po stropě. "Panenko skákavá," zabručela paní Weasleyová a zamířila hůlkou na lopatku na smetí, která okamžitě sklouzla dolů a začala jezdit po podlaze a brambory zase shrabovat. "Holomci jedni!" vybuchla najednou, zatímco vytahovala z kredence nádobí, a Harry věděl, že má na mysli Freda a George. "Nevím, nevím, jak ti dva jednou skončí, opravdu nevím. Vůbec na ničem jim nezáleží, leda snad na tom, aby nadělali co nejvíc lumpáren..." Hodila na kuchyňský stůl veliký měděný kastrol a začala v něm kroužit hůlkou; jak s ní míchala, ze špičky vytékala hustá smetanová omáčka. "Ne že by snad měli v hlavě piliny," pokračovala podrážděně, odnesla kastrol na sporák a dalším máchnutím hůlkou pod ním zapálila, "ale myslí jen na hlouposti, a jestli hodně rychle nepřijdou k rozumu, dostanou se opravdu do maléru. Z Bradavic mně kvůli nim poslali víc sov než předtím u všech ostatních dohromady. Pokud takhle budou pokračovat, oba skončí před odborem nepatřičného užívání kouzel." Šťouchla hůlkou do zásuvky s příbory a ta rázem vyjela ven. Harry a Ron spěšně uskočili před několika noži, které přeletěly přes kuchyni a začaly krájet brambory, jež lopatka na smetí právě vysypala zpátky do dřezu. "Nevím, kde jsme u těch dvou udělali chybu," řekla paní Weasleyová, odložila hůlku a začala vytahovat z kredence další kastroly. "Už to takhle trvá kolik let, jdou z maléru do maléru, a oni si prostě nedají - NE, UŽ ZASE - TO NE!" Zvedla totiž ze stolu hůlku a ta se s hlasitým zapištěním proměnila v obrovskou gumovou myš. "Zas už jedna z těch jejich hůlek!" rozkřikla se. "Kolikrát jsem jim říkala, ať je nenechávají nikde povalovat!" Rázně popadla svou pravou hůlku, ale když se otočila, zjistila, že se jí omáčka na sporáku připaluje. "Radši pojď," řekl Ron Harrymu chvatně a vytáhl z otevřené zásuvky hrst nožů a vidliček. "Půjdeme pomoct Billovi a Charliemu." Nechali paní Weasleyovou v kuchyni a vyšli zadními dveřmi na dvůr. Ušli však jen několik kroků, když se proti nim ze zahrady vyřítil Hermionin zrzavý křivonohý kocour s vysoko zdviženým ocasem, který připomínal štětku na čištění lahví, a pronásledoval něco, co vypadalo jako špinavý brambor na nožičkách. Harry okamžitě poznal, že je to trpaslík. Měřil sotva čtvrt metru a pleskal svými malými chodidly, tvrdými jako roh, jak nejrychleji mohl. Tryskem přeběhl dvůr a střemhlav se vrhl do jedné z holínek rozházených kolem dveří. Harry zaslechl, jak se ztřeštěně hihňá, když Křivonožka strčil do holínky tlapku a pokoušel se ho vytáhnout. Vtom se k nim z opačné strany domu doneslo hlasité rachtání, jako když do sebe něco naráží. Hned jak vešli do zahrady, zjistili, že ten rámus tropí Bili a Charlie: stáli tam s napřaženými hůlkami a na jejich povel se vysoko nad trávníkem vznášely dva otlučené staré stoly a prudce narážely jeden do druhého; každý z bratrů se snažil srazit stůl toho druhého dolů. Fred a George je nadšeně povzbuzovali; Ginny se velice bavila a Hermiona stála vedle živého plotu a očividně nevěděla, jestli se má smát nebo strachovat, jak to dopadne. Billův stůl s hlasitým zapraštěním zachytil bratrův a urazil mu nohu. Potom nahoře něco klaplo, a když vzhlédli, spatřili Percyho, který vystrčil hlavu z okna ve druhém poschodí. "Musíte opravdu dělat takový kravál?" křikl na ně. "Promiň, Percy," zašklebil se Bili. "A co dna kotlíků, už to s nimi vypadá líp?" "Čím dál tím hůř," prohlásil Percy nevrle a zase okno přibouchl. Rozesmátí Bili a Charlie teď nasměrovali oba stoly bezpečně dolů a postavili je vedle sebe do trávy. Bili ještě mávl hůlkou, aby připevnil zpátky uraženou nohu, a odněkud ze vzduchu vykouzlil ubrusy. V sedm hodin večer se oba stoly doslova prohýbaly pod všemi vynikajícími jídly, které připravila paní domu, a devět Weasleyových spolu s Harrym a Hermionou zasedlo pod čistou, temně modrou oblohou k večeři. Pro Harryho, který se celé léto živil ztvrdlým pečivem a okoralými dorty, to bylo hotové blaho, a tak zpočátku spíš poslouchal než mluvil a pilně si nakládal na talíř kuřecí a šunkovou roládu, vařené brambory a salát. Na opačném konci stolu Percy zevrubně líčil otci, jak je na tom se svou zprávou o dnech kotlíků. "Slíbil jsem panu Skrkovi, že mu ji v úterý odevzdám," prohlašoval nabubřele. "To je o něco dřív, než počítal, ale já si to radši udělám s předstihem. Určitě ho potěší, že jsem ji dokončil tak rychle. Náš odbor teď totiž má strašnou spoustu práce se vším, co se musí připravit na mistrovství světa, a odbor kouzelných her a sportů nám ani zdaleka nepomáhá tak, jak bychom potřebovali. Ludo Pytloun -" Já s Ludem vycházím dobře," řekl pan Weasley mírně. "To on nám sehnal tak dobré lístky na mistrovství. Svého času jsem mu prokázal laskavost, když se jeho bratr Otto dostal do maléru kvůli sekačce na trávu s nadpřirozenými schopnostmi - ovšem podařilo se mi to ututlat." "Ano, je to docela příjemný člověk, to je pravda," prohlásil Percy přezíravě, "ale jak se vůbec mohl stát vedoucím odboru. .. když ho porovnám s panem Skrkem! Nedokážu si představit, že by pan Skrk přišel o některého ze svých pracovníků a nesnažil se zjistit, co se s ním stalo. Přece jsi slyšel, že o Bertě Jorkinsové už víc než měsíc nikdo nic neví? Že odjela na dovolenou do Albánie a dosud se nevrátila?" "Ano, na to jsem se Luda už ptal," zakabonil se pan Weasley. "Řekl mi, že Berta se takhle neztratila poprvé - musím ovšem přiznat, že kdyby šlo o někoho z mého odboru, dělalo by mi to starosti..." "Samozřejmě, Berta je beznadějný případ, to jistě," přisvědčil Percy. "Co já vím, celá léta ji překládali z jednoho odboru na druhý a starali se o ni daleko víc, než si zasloužila... ale přesto, Pytloun by se měl snažit, aby ji našel. Pan Skrk se o to osobně zajímal - Berta totiž kdysi pracovala v našem odboru a myslím, že ji měl docela rád - ovšem Pytloun se tomu pořád jen směje a říká, že se nejspíš špatně podívala do mapy a skončila v Austrálii místo v Albánii. A koneckonců," Percy působivě vzdychl a zhluboka si zavdal vína z bezových květů, "vůbec nejsme povinni hledat pracovníky z jiných odborů, v našem odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci máme i tak práce až nad hlavu. Víš přece, že hned po mistrovství světa musíme zajistit další velkou akci." Významně si odkašlal a podíval se na opačnou stranu stolu, kde seděli Harry, Ron a Hermiona. "Ty přece víš, kterou mám na mysli, otče," a mírně zvýšil hlas. "Tu přísně tajnou!" Ron chvíli koulel očima a pak zašeptal Harrymu a Hermioně: "Od té doby, kdy začal chodit do práce, dělá vše pro to, abychom se ho začali vyptávat, jaká akce to bude. Nejspíš výstava kotlíků se silným dnem." Uprostřed stolu se paní Weasleyová přela s Billem kvůli jeho náušnici, kterou si zřejmě pořídil teprve nedávno. ". . .a ještě ten hrozný zub, co na ní máš, Bille! Copak tomu říkají v bance, prosím tě?" "Mami, v bance je každému úplně fuk, co mám na sobě, jen když jim nosím hodně peněz," uklidňoval ji Bili trpělivě. "A vlasy už máš jako kašpar, drahoušku," paní Weasleyová zálibně stiskla svou hůlku. "Kdybys mi dovolil, abych ti je zastřihla..." "Mně se Bill takhle líbí," namítla Ginny, která seděla vedle něj. "Ty jsi strašně staromódní, mami. Vždyť je ani zdaleka nemá tak dlouhé jako profesor Brumbál..." Vedle paní Weasleyové se Fred, George a Charlie zaníceně bavili o mistrovství světa. "Určitě vyhraje Irsko," Charlie huhlal, protože měl ústa plná brambor. "V semifinále Peru úplně převálcovali." Jenomže Bulhaři mají Viktora Kruma," namítl Fred. "To je jejich jediný hráč, který za něco stojí, zato Irsko jich má sedm," odsekl Charlie. "Byl bych ovšem uvítal, kdyby postoupila Anglie. Ta to opravdu prošvihla." "A co se stalo?" zeptal se Harry dychtivě. Víc než jindy teď litoval, že v Zobí ulici byl tak odříznutý od kouzelnického světa. Famfrpál totiž upřímně miloval: už od prvního ročníku v Bradavicích byl chytačem v družstvu nebelvírské koleje a vlastnil Kulový blesk, jedno z nejlepších závodních košťat na světě. "Prohrála s Transylvánií tři sta devadesát k deseti," vysvětlil Charlie truchlivě. "Na to se prostě nedalo koukat. Wales prohrál s Ugandou, a Skoty úplně rozstřílelo Lucembursko." Než se pustili do posledního chodu (domácí jahodové zmrzliny), pan Weasley vykouzlil svíce, které ozářily setmělou zahradu, a když dojedli, poletovaly už nízko nad stolem můry a vlahý vzduch voněl travou a zimolezem. Harry se opravdu báječně najedl a cítil se naprosto pohodově, když teď pozoroval několik trpaslíků, kteří se ztřeštěně pochichtávali, uháněli mezi růžovými keři a Křivonožka jim byl v patách. Ron se opatrně rozhlédl kolem stolu, aby se ujistil, že celý zbytek rodiny je plně zaujat řečmi, které se vedly, a pak se úplně potichu zeptal: "Tak co - máš nějaké zprávy od Siriuse?" Hermiona se k nim otočila a natahovala uši. "Jo," šeptl Harry, "poslal mi dva dopisy. Vypadá to, že je v pořádku. Předevčírem jsem mu zase napsal. Možná mi ještě odpoví, co budu tady." Naraz se mu vybavilo, proč vlastně Siriusoví psal, a málem už se Ronovi a Hermioně svěřil, že ho znovu bolela jizva na čele, i s tím snem, který ho probudil... Nechtěl jim však dělat starosti právě teď, když si sám připadal tak šťastný a klidný. "Podívejte se, kolik je hodin," řekla znenadání paní Weasleyová a dívala se na své náramkové hodinky. "Už byste měli být v posteli, všichni, jak tu sedíte. Musíte vstávat hned za svítání, abyste to na mistrovství stihli. Harry, jestli mi dáš svůj seznam, zítra ti na Příčné ulici nakoupím všechno do školy. Ostatním nakoupím taky; po mistrovství světa už možná nebude čas, posledně se to protáhlo na pět dnů." Juj - doufám, že tentokrát potrvá taky tak dlouho!" prohlásil Harry nadšeně. Já tedy doufám, že ne," řekl Percy svatouškovsky. "Když si představím, jak by vypadala má složka s došlou poštou, kdybych celých pět dnů nebyl v práci, jímá mě hrůza." "Ano, někdo by ti do ní zase mohl podstrčit dračí trus, viď, Percy?" nadhodil Fred. "To byl vzorek hnojiva z Norska!" ohradil se Percy a celý zrudl. "To nebylo nic osobního!" "Ale bylo," pošeptal Fred Harrymu, když vstávali od stolu. "Ten jsme mu poslali my."

Zpátky do Doupěte

15. května 2011 v 12:32 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
V neděli v poledne měl už Harry složené v kufru všechny školní věci i svůj nejcennější majetek - neviditelný plášť, který zdědil po otci, koště, jež dostal od Siriuse, a kouzelnou mapu Bradavic, kterou mu loni dali Fred a George Weasleyovi. Ze skrýše pod uvolněným prknem v podlaze vybral všechny své jídelní zásoby, několikrát prohledal v ložnici každou škvíru a skulinu, aby mu tam nezůstala nějaká kouzelnická příručka nebo brky, a sundal ze stěny odpočítávadlo, ve kterém si s potěšením odškrtával den po dni, jež mu zbývaly do prvního září, kdy se vrátí do Bradavic. Ovzduší v domě číslo čtyři v Zobí ulici bylo mimořádně napjaté. Představa, že jim akutně hrozí vpád nějakých kouzelníků, Dursleyovy znervózňovala a dráždila, a když Harry oznámil strýci Vernonovi, že Weasleyovi přijedou ještě téhož dne v pět hodin, strýc se zatvářil přímo vyděšeně. "Doufám, že jsi jim napsal, aby se pořádně oblékli!" utrhl se na něj okamžitě. "Já to viděl, co ten váš spolek nosí. Měli by mít aspoň tolik slušnosti a vzít si normální šaty, o nic víc mi nejde." Harry pocítil neurčitou, neblahou předtuchu. Málokdy viděl manžele Weasleyovy v něčem, co by jeho strýc a teta považovali za normální. Jejich děti se o prázdninách občas oblékaly do mudlovských šatů, ale rodiče obvykle nosili dlouhé hábity, víc nebo míň odřené a obnošené. Harrymu bylo jedno, co si pomyslí sousedé, dělalo mu však starosti, jak hrubě by se Dursleyovi k návštěvníkům mohli chovat, kdyby už svým zevnějškem potvrdili jejich nejhorší mínění o kouzelnících. Strýc Vernon si vzal svůj nejlepší oblek. Někdo by si to mohl vykládat jako projev zdvořilosti, Harry však věděl, že chce vypadat důležitě a nahnat Weasleyovým strach. Naopak Dudley najednou působil jako úplný drobeček. Ne snad že by jeho dieta konečně začala účinkovat, ale dostal strach. Ze svého posledního setkání s dospělým kouzelníkem si odnesl zakroucený prasečí ocásek, který mu vzadu čouhal z kalhot, a za to, aby mu ho v jedné soukromé londýnské nemocnici uřízli, museli rodiče zaplatit. Nebylo tedy nijak překvapující, že si bratránek každou chvíli nervózně přejížděl rukou po zadku a z pokoje do pokoje chodil pro jistotu bokem, aby nepříteli nenabízel lákavý cíl jako minule. Oběd snědli téměř mlčky. Dudley se dokonce zdržel svých obvyklých protestů (měli domácí sýr se strouhaným celerem). Teta Petúnie nejedla vůbec. Seděla se založenýma rukama, rty našpulené, a vypadala, že si žvýká jazyk, jak v sobě dusila potoky zlostných slov, kterými by Harryho nejraději zahrnula. "Samozřejmě přijedou autem?" vyštěkl strýc Vernon přes stůl. "Ehm..." ozval se Harry. Na tohle nepomyslel. Jak vlastně ho Weasleyovi hodlají vyzvednout? Auto už přece nemají; starý Ford Anglia, který jim kdysi patřil, se teď potuloval na vlastní pěst po Zapovězeném lese v Bradavicích. Loni si pan Weasley ovšem vypůjčil auto od ministerstva kouzel; možná že to dnes vyřeší stejně. "Myslím, že ano," přisvědčil nakonec. Strýc Vernon cosi zafuněl do svého kníru. Jindy by se určitě zeptal, jakým vozem pan Weasley jezdí. Měl sklon posuzovat lidi podle toho, jak velká a drahá mají auta, Harry však pochyboval, že by se mu pan Weasley zamlouval, i kdyby jezdil s Ferrari. Většinu odpoledne strávil Harry u sebe v pokoji; nedokázal se dívat na tetu, která každých pět vteřin vyhlédla tylovými záclonkami ven, jako kdyby v rádiu varovali před uprchlým nosorožcem. Ve tři čtvrti na pět se vrátil dolů do obývacího pokoje. Teta Petúnie urovnávala polštáře, jako by ji k tomu cosi neustále znovu nutkalo. Strýc Vernon předstíral, že si čte noviny, jeho malá očka se však ani nepohnula a Harry si byl jist, že ve skutečnosti špicuje uši, jak nejvíc může, aby zaslechl přijíždějící auto. Dudley se zavrtal do křesla a baňatýma rukama si pevně tiskl zadek. Harry to napětí nevydržel; vyšel z obýváku a posadil se na schody v předsíni. Oči měl na stopkách a srdce mu prudce bušilo vzrušením a nervozitou. Už bylo pět hodin, a pořád nic. Strýc Vernon, který se v obleku poněkud potil, otevřel domovní dveře, rozhlédl se po ulici na obě strany a hned zase stáhl hlavu zpátky. "Už tady měli být!" osopil se na synovce. "Já vím." řekl Harry. "Třeba je moc velký provoz nebo tak něco." Pět hodin deset... potom čtvrt na šest... Také on si už začal dělat starosti. O půl šesté zaslechl, jak spolu strýc a teta v obývacím pokoji polohlasem mluví. "Neberou vůbec žádné ohledy!" "Přece jsme se mohli na něčem konkrétně dohodnout." "Třeba si říkají, že je pozveme na večeři, když přijedou pozdě." "To tedy rozhodně ne," prohlásil strýc Vernon a Harry slyšel, jak vstal a přechází po pokoji. "Kluka si vezmou a pojedou, žádné vysedávání. Pokud ovšem vůbec přijedou. Nejspíš si popletli den. Myslím, že ten jejich spolek na přesnosti moc nebazíruje. Buď to, anebo jedou nějakou kraksnou, která se jim cestou roz... AAAARRRGH!" Harry nadskočil. Z obývacího pokoje se ozval dupot, jak se všichni tři Dursleyovi polekaně hnali na druhou stranu, a vzápětí Dudley vyběhl zděšeně ven. "Co se děje?" zeptal se Harry. "Co se stalo?" Dudley se však nezmohl na slovo. S rukama pořad přitisknutýma na zadku se odkolébal do kuchyně, jak nejrychleji dokázal. Harry se vřítil do obývacího pokoje. Z krbu, který pan Dursley kdysi zatloukl prkny a před nímž stálo elektrické ohniště zapojené do zásuvky a napodobující hořící uhlí, se ozývalo hlasité bouchání a škrabavé zvuky. "Co je to?" vyjekla teta Petúnie, která se tiskla zády ke zdi a zděšeně třeštila oči na oheň. "Co to je,Vernone?" Ani ne za vteřinu však jejich nejistota byla tatam. Ze zabedněného krbu zaslechli hlasy. "Au! Ne, Frede, ne, vrať se - to je nějaký omyl - a pověz Georgeovi, ať se - AU! Ne, Georgi, sem se nevejdeš, rychle se vrať a řekni Ronovi -" "Možná nás Harry slyší, tati - třeba nás dokáže pustit ven -" Do prken za elektrickým ohništěm začal někdo hlasitě bušit pěstmi. "Harry? Harry, slyšíš nás?" Dursleyovi se postavili vedle Harryho jako dva rozzuření rosomáci. "Co to má znamenat?" zavrčel strýc. "Co se to děje?" "Chtěli - chtěli se k nám dostat pomocí prášku Letax," vysvětlil Harry a potlačoval touhu bláznivě se rozchechtat. "Dovedou cestovat z jednoho krbu do druhého - jenže vy jste ho zabednili - počkejte -" Přistoupil ke krbu a zavolal dovnitř. "Pane Weasleyi! Slyšíte mě?" Lomození ustalo. "Sst!" sykl kdosi uvnitř krbu. "Pane Weasleyi, to jsem já... Tohleto ohniště je zabedněné, tudy se dovnitř nedostanete." "Krucinál fagot!" ozval se hlas pana Weasleyho. "Co je to proboha za nápad, zatloukat krb prkny?" "Mají elektrické ohniště," vysvětloval Harry. "Opravdu?" vyhrkl pan Weasley vzrušeně. "Oni mají elektrické topení? Na zástrčku? Proboha, to musím vidět... moment... AU, Rone!" Ronův hlas se teď připojil k ostatním. "Co tady děláme? My jsme něco popletli?" "Ne, Rone, vůbec ne," ozval se Fredův hlas velice uštěpačně. Jsme právě tam, kam jsme se chtěli dostat." Jo, vysloveně si tu lebedíme," Georgeův hlas zněl přidušeně, jako by byl přimáčknutý na zeď. "No tak, chlapci..." řekl pan Weasley neurčitě. "Přemýšlím, co bychom měli podniknout... ano... to je jediný způsob... uhni trochu, Harry." Harry ustoupil k pohovce, zato strýc Vernon vyrazil vpřed. "Počkejte!" zařval do krbu. "Co vlastně chcete udě..." PRÁSK! Elektrické ohniště vystřelilo na druhou stranu místnosti, jak se zabedněný krb roztrhl, a ve smršti rozbitých cihel a dřevěných štěpin z něj vyletěli pan Weasley, Fred, George a Ron. Teta Petúnie zavřeštěla a kácela se po zádech přes konferenční stolek k zemi. Strýc Vernon ji ještě stačil zachytil, než sebou žuchla na podlahu, a němě zíral na Weasleyovy. Všichni byli zářivě rudovlasí a Fred s Georgem navíc byli od sebe až po tu poslední pihu zcela k nerozeznání. "To už je lepší," zasupěl pan Weasley, vysoký, hubený a napůl plešatý. Oprašoval si dlouhý zelený hábit a narovnával si brýle. "Vy jste určitě Harryho teta a strýc!" Vykročil ke strýci Vernonovi a podával mu ruku, ten však o několik kroků ucouvl a tetu Petúnii táhl s sebou. Úplně ztratil řeč. Svůj nejlepší oblek měl plný bílého prachu, který se mu usadil i ve vlasech a v kníru, takže vypadal, jako by najednou zestárnul o třicet let. "Ach tak... hrn... za tohle se ovšem omlouvám," řekl pan Weasley, spustil ruku a podíval se přes rameno na rozvalený krb. "Vinu za to beru na sebe, prostě mě nenapadlo, že bychom se na druhé straně nedostali ven. Dal jsem totiž váš krb připojit k letaxové síti - jenom na dnešní odpoledne, rozumíte, abychom si mohli vzít Harryho s sebou. Správně se mudlovské krby připojovat nemají - můj dobrý známý v ústředně letaxové sítě mi to ovšem zařídil. Vůbec si ale nedělejte starosti, za moment dám všechno do pořádku. Nejdřív rozdělám oheň a pošlu hochy zpátky, a pak vám ten krb opravím a přenesu se pryč." Hany byl ochoten vsadit se, že Dursleyovi z toho nepochopili ani slovo. Pořád jen na pana Weasleyho ohromeně zírali.Teta Petúnie se vrávoravě postavila a schovala se strýci za záda. "Ahoj, Harry," usmál se na něj pan Weasley. "Už máš sbalený kufr?" Je nahoře," odpověděl a také se zazubil. "Dojdeme ti pro něj," nabídl se pohotově Fred, zamrkal na Harryho a vyběhl s Georgem z pokoje. Věděli, kde má svoji ložnici, protože ho z ní už jednou uprostřed noci vysvobodili. Harry si domyslel, že oba doufají, že cestou zahlédnou Dudleyho; o jeho bratránkovi už toho slyšeli opravdu hodně. "Takže," řekl pan Weasley a mírně zamával rukama, jak se snažil najít slova, jimiž by prolomil nepříjemné ticho. "Ehm - máte to tady opravdu pěkné!" Obývací pokoj, jindy úzkostlivě čistý, byl v tu chvíli plný prachu a rozbitých cihel, takže jeho poznámka se Dursleyovým nemohla příliš líbit. Strýcův obličej opět zbrunátněl a teta Petúnie si znovu začala žvýkat jazyk. Oba však byli očividně příliš zděšení, než aby cokoli dokázali říct. Pan Weasley se zvědavě rozhlížel. Měl totiž slabost pro všechno, co jakkoli souviselo s mudly. Harry na něm viděl, že má sto chutí jít si prohlédnout televizor a video. "To všechno je na ekletřinu, že ano?" podotkl znalecky. "No, ovšem, už vidím zástrčky. Já je totiž sbírám," obrátil se teď k panu Dursleymu. "A baterie taky. Těch mám opravdu velikou sbírku. Moje žena si o mně myslí, že jsem blázen, ale víte přece, jak to chodí." Na strýci Vernonovi bylo vidět, že si o něm myslí totéž. Celou tu dobu se opatrně přesouval doprava a vlastním tělem přitom chránil tetu Petúnii, kdyby náhodou pan Weasley náhle vyrazil a vrhl se na ně. V tu chvíli se v pokoji znovu objevil Dudley. Harry slyšel kodrcat svůj kufr po schodech dolů a pochopil, že bratránka ty zvuky z kuchyně vyhnaly. Dudloušek se plížil při zdi, zděšeně zíral na pana Weasleyho a pokusil se schovat za svými rodiči. Neměl ale štěstí: mohutný pan Dursley sice zvládl zakrýt kostnatou tetu Petúnii, synáčka však opravdu schovat nemohl. "Tak tohle je tvůj bratranec, že ano, Harry?" pan Weasley se znovu pokusil navázat rozhovor. Jo," přikývl Harry. "To je Dudley." Podívali se s Ronem na sebe a vzápětí honem uhnuli očima jinam. Měli co dělat, aby nevyprskli smíchy. Dudley si pořád přidržoval zadek, jako by měl strach, aby mu neupadl. Naopak v panu Weasleym vzbudilo Dudleyho podivné chování upřímnou starost. Když znovu promluvil, Harry s určitostí poznal, že pan Weasley považuje Dudleyho za stejně pomateného, jak si to Dursleyovi mysleli o něm. V panu Weasleym však bratránek vzbuzoval spíš soucit než strach. "Tak co, Dudley, jak sis užil prázdniny?" zeptal se přívětivě. Tlouštík jen něco zakňučel a Harry viděl, jak si rukama ještě pevněji stiskl mohutný zadek. To už se vrátili Fred a George s Harryho školním kufrem. Hned ve dveřích se rozhlédli po místnosti, a když spatřili Dudleyho, oba se úplně stejně zlomyslně zašklebili. "Á, výborně," řekl pan Weasley. "Takže jdeme na to." Vyhrnul si rukávy hábitu a vytáhl svoji hůlku. Harrymu neušlo, jak se všichni tři Dursleyovi rázem přitiskli ke zdi. "Incendio!" řekl pan Weasley a namířil hůlkou do prasklé stěny za sebou. V tu chvíli v krbu vyšlehly plameny a vesele praskaly, jako by hořely už kolik hodin. Pan Weasley vytáhl z kapsy malý váček stažený zdrhovadlem, rozvázal ho, vzal zevnitř špetku prášku a hodil ho do plamenů, které najednou dostaly smaragdově zelenou barvu a vyšlehly ještě výš. "První půjdeš ty, Frede," vyzval svého syna. "Už jdu," řekl Fred. "Ne, počkejte -" Z kapsy mu vypadl sáček s cukrovím a to se rozkutálelo na všechny strany - veliké, tlusté mléčné karamely v pestrých obalech. Fred lezl po čtyřech po podlaze a strkal si je zpátky do kapsy; potom všem Dursleyovým vesele zamával, vykročil vpřed, zvolal "Doupě!" a vstoupil přímo do ohně.Teta Petúnie potichu, ustrašeně vyjekla. Následoval svištivý zvuk a Fred zmizel. "Teď ty, Georgi," řekl pan Weasley, "a kufr vezmi s sebou." Harry mu pomohl odnést kufr až do plamenů a obrátit ho nastojato, aby se mu lip držel. Hned nato uslyšeli další zasvištění, George vykřikl "Doupě!" a byl v tahu. "Teď ty, Rone," řekl pan Weasley. "Tak nashle," zahlaholil Ron na Dursleyovy. Ještě se zeširoka usmál na svého kamaráda, potom vkročil do ohně, křikl "Doupě!" a zmizel také. Teď už v obývacím pokoji zůstal s panem Weasleym jen Harry. "No tak... sbohem," obrátil se na své příbuzné. Nikdo z nich ani nehlesl. Vykročil ke krbu, ale když užuž vstupoval dovnitř, pan Weasley natáhl ruku a zadržel ho; užasle přitom zíral na Dursleyovy. "Harry vám přece řekl sbohem," připomenul jim. "Copak jste to neslyšeli?" "Na tom nesejde," zamumlal Harry. Je mi to úplně jedno, namouduši." Pan Weasley však nespustil ruku z jeho ramene. "Vždyť svého synovce uvidíte zase až napřesrok," řekl jeho strýci poněkud rozhořčeně. "Přece se s ním rozloučíte, nebo snad ne?" Strýci Vernonovi se zkřivila tvář vztekem. Představa, že ten, kdo mu před chvílí v obývacím pokoji vyboural půlku stěny, by ho teď chtěl učit slušnému chování, mu zřejmě působila hotová muka. Pan Weasley však ještě stále držel v ruce svou hůlku a strýcova malá očka k ní na chvilku zabloudila. Hned nato nasupeně řekl: "Dobrá, tak tedy sbohem." "Na shledanou v létě," dodal Harry a jednou nohou stoupl do zelených plamenů. Jako kdyby ho ovanul příjemný, vlahý vánek. Vtom se však za jeho zády ozvalo cosi jako strašlivé dávení a teta Petúnie začala ječet. Harry se prudce otočil. Dudley se už neschovával rodičům za zády. Klečel teď veďle konferenčního stolku, prskal kolem sebe zvratky a z úst mu viselo cosi tmavočerveného a slizkého, co měřilo dobrou stopu. Po chvíli si užasle uvědomil, že to dlouhé je Dudleyův jazyk a na zemi před ním že leží pestrobarevný obal z karamely. Teta Petúnie se vrhla na podlahu vedle syna, chytila ho za špičku oteklého jazyka a snažila se vykroutit mu ho z úst; Dudley samozřejmě vřeštěl a prskal ještě víc a pokoušel se ji odstrčit. Strýc Vernon hulákal a mával rukama, a tak se pan Weasley musel rozkřiknout, aby ho vůbec slyšeli. "Žádný strach, já to hned napravím!" křičel a blížil se k Dudleymu s napřaženou hůlkou. Teta Petúnie se však rozječela ještě víc a padla na Dudleyho, aby ho zaštítila vlastním tělem. "Ale no tak!" zvolal pan Weasley zoufale. "Je to docela prosté - hoch zřejmě spolkl tu karamelu - to náš Fred, na takové fórky si ho člověk užije - ale jde o prachobyčejné vykrmovací kouzlo, aspoň si myslím - to dokážu napravit, spolehněte se -" Dursleyovy však jeho slova neuklidnila ani v nejmenším, naopak jančili strachy ještě víc.Teta Petúnie hystericky vzlykala a tahala Dudleyho za jazyk, jako by mu ho chtěla vytrhnout; Dudley se zřejmě dusil, jak mu opuchlý jazyk i vlastní matka bránily dýchat, a strýc Vernon, který se úplně přestal ovládat, popadl jednu z porcelánových sošek na příborníku a vší silou ji mrštil po panu Weasleym. Ten ale stačil uhnout, takže soška dopadla do rozvaleného krbu a roztříštila se na kusy. "Prosím vás, co to děláte?" rozzlobil se pan Weasley a oháněl se hůlkou. ,Já se vám přece snažím pomoct.'" Strýc Vernon však řičel jako poraněný nosorožec a chňapl po další sošce. "Dělej, Hany! Už ať jsi pryč!" křikl pan Weasley a zamířil hůlkou na pána domu. Já to tu všechno dám zase do pořádku!" Harry o tu legraci nechtěl přijít, ale další soška, kterou strýc Vernon mrštil, jen těsně minula jeho levé ucho, a tak usoudil, že opravdu udělá nejlépe, když to nechá na panu Weasleym. Vkročil do ohně, vyslovil "Doupě!" a naposledy se ohlédl přes rameno. Letmo ještě zahlédl pana Weasleyho, jak svou hůlkou vyrazil strýci Vernonovi z ruky třetí sošku, tetu Petúnii, která vřeštěla a ležela Dudleymu na zádech, a dlouhý bratránkův jazyk vlnící se na podlaze jako veliká slizká krajta. V příštím okamžiku se s ním všechno zatočilo a obývací pokoj u Dursleyových mu zmizel v záplavě smaragdově zelených plamenů.

Pozvání

15. května 2011 v 12:29 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Když Harry přišel do kuchyně, všichni tři Dursleyovi už seděli u stolu. Nikdo z nich se na něj ani nepodíval, když vstoupil, ani když se posadil. Velký brunátný obličej strýce Vernona se skrýval za ranními novinami a teta Petúnie s pusou našpulenou na koňských zubech právě krájela na čtvrtky grapefruit. Dudley se tvářil navztekaně a vzdorovitě a působil dojmem, že zabírá ještě víc místa než obvykle. To bylo opravdu výmluvné, protože si pro sebe i tak vždycky stačil zabrat celou jednu stranu čtvercového stolu. Když mu teta Petúnie položila na talíř čtvrtku nepocukrovaného grepu a třaslavě řekla "Tady máš, drahoušku", Dudley se na ni jen nasupeně podíval. Ode dne, kdy přijel domů na prázdniny s vysvědčením, nastal v jeho životě krajně nepříjemný zvrat. Za špatné známky ho strýc Vernon ani teta Petúnie zpravidla nijak neplísnili: teta Petúnie jako vždy tvrdila, že Dudley je velice nadaný hoch, kterému učitelé nerozumějí, a strýc Vernon zase prohlašoval, že nikdy nestál o to, aby jeho syn byl baba a šprt. Obvinění, že šikanuje mladší spolužáky, také nebrali vážně - "No co, bujnější, to on tedy je, ale kuřeti by neublížil!" zajíkala se teta Petúnie v slzách. Na konci výroční zprávy k vysvědčení však stálo ještě několik trefných poznámek školní zdravotní sestry, a ty ani strýc Vernon a jeho žena nedokázali vyvrátit.Teta Petúnie hořekovala, že Dudley má těžké kosti a všechna jeho nadváha je jenom dětské sádlíčko, a protože chlapec pořád ještě roste, musí hodně jíst. Jedno však bylo jisté: v celém školním skladu pro něho nenašli tak velké pumpky, do kterých by se vešel. Zdravotní sestra ze Smeltings prostě viděla to, co tetiny bystré oči - které u ní doma postřehly jindy každý otisk prstu na zářivě čistých stěnách a bedlivě sledovaly, kdy kdo ze sousedů přišel nebo odešel - vidět odmítaly: že totiž Dudley nejen nepotřebuje jíst víc než ostatní, ale že už měří a váží skoro tolik jako mladá kosatka. A tak po mnoha záchvatech vzteku, po hádkách, při nichž se v Harryho ložnici třásla podlaha, a po moři slz, které teta Petúnie prolila, zavládl u Dursleyových nový režim. Kalorníček, který jim zdravotní sestra ze Smeltings poslala, vylepila teta na dvířka lednice, ze které zmizelo všechno, co měl Dudley rád - šumivé limonády a dortíčky, čokoládové tyčinky a hamburgry nahradilo ovoce, zelenina a všechno to, čemu strýc Vernon říkal krmení pro králíky. Aby to Dudleymu nepřišlo tak kruté, teta Petúnie vyhlásila, že stejnou dietu bude držet celá rodina. Podala teď čtvrtku grepu i Harrymu, a ten si všiml, že je o dost menší než ta, kterou dostal jeho bratránek. Teta byla zřejmě přesvědčená, že nejlepší způsob, jak Dudleyho povzbudit na duchu, je dbát o to, aby přinejmenším dostával větší porce než Harry. Teta Petúnie ovšem neměla tušení, co se skrývá pod uvolněným podlahovým prknem v Harryho pokoji. Nevěděla, že její synovec žádnou dietu nedrží. Jakmile vytušil, že by celé léto měl žít jen o mrkvi, vyslal ke svým kamarádům Hedviku s úpěnlivou prosbou o pomoc - a všichni se zachovali mnohem líp, než očekával. Od Hermiony se Hedvika vrátila s velikou krabicí napěchovanou pamlsky bez cukru (Hermionini rodiče byli zubaři). Hagrid, bradavický hajný, mu poslal sáček domácích griliášových hrudek (těch se Harry ani nedotkl, poněvadž s Hagridovým kuchařským uměním měl svoje zkušenosti). Zato paní Weasleyová poslala Errola, jejich rodinnou sovu, s obrovským biskupským chlebíčkem a hromadou nejrůznějších pastiček zapečených v těstě. Nebožák Errol, který už byl v letech a síly mu valem ubývaly, musel v Zobí ulici zůstat pět dnů, aby se po té cestě zotavil. A potom k narozeninám (na které si Dursleyovi vůbec nevzpomněli) dostal Harry hned čtyři fantastické dorty - ty mu poslali Ron, Hermiona, Hagrid a Sirius. Dva z nich ještě nedojedl, a tak se teď bez protestů pustil do grepu a těšil se přitom na opravdovou snídani, až se vrátí k sobě nahoru. Strýc Vernon odložil noviny, znechuceně ohrnul nos a podíval se na svou čtvrtku grepu. "To má být všechno?" zeptal se nevrle tety Petúnie. Jeho choť se na něj podívala nesmírně příkře a potom kývla hlavou směrem k Dudleymu, který už svou porci zhltnul a teď se zakyslým výrazem upíral svá prasečí očka na Harryho příděl. Strýc Vernon vzdychl tak hlasitě, až se mu zježil mohutný, hustý knír, a chopil se své lžičky. Vtom venku někdo zazvonil. Strýc Vernon se ztěžka zvedl a zamířil do předsíně. Dudley se bleskurychle natáhl, a zatímco teta dolévala z konvice vodu do čajníku, ukradl otci z talířku zbytek grepu. Harry slyšel, jak strýc u dveří s někým mluví; pak se kdosi hlasitě rozesmál a strýc Vernon ho stroze odbyl. Vzápětí domovní dveře zaklaply a z předsíně bylo slyšet, jak strýc roztrhl nějaký papír. Teta Petúnie postavila čajník na stůl a hořela zvědavostí, kam její manžel zmizel. Nemusela čekat dlouho, v minutě byl nazpátek a tvářil se nepříčetně. "Ty kluku!" vyštěkl na Harryho. "Okamžitě pojď se mnou do obývacího pokoje!" Harry zkoprněle přemýšlel, co zase proboha provedl. Vstal, vyšel za ním z kuchyně ven a zamířil do sousední místnosti. Strýc Vernon hlučně přibouchl dveře. "Takže," zahřměl, došel ke krbu a otočil se k Harrymu, jako by mu chtěl oznámit, že ho zatýká.. "Takže -" Takže co? řekl by mu Harry s největší radostí, vycítil ale, že by strýcovu výbušnou povahu neměl hned po ránu vystavovat tak náročné zkoušce, obzvlášť když byl už zmožený tím, že nedostal pořadně najíst. Proto raději nasadil zdvořile rozpačitý výraz. "Tohle právě teď přišlo," strýc před ním zamával červeno-fialovým psaním. "A týká se to tebe." Harry zrozpačitěl ještě víc. Kdo o něm mohl strýci Vernonovi psát? A kdo z těch, které znal, posílal dopisy obyčejnou mudlovskou poštou? Strýc ho probodl zlobným pohledem, potom se podíval na dopis a začal číst nahlas:
Vážení pane a paní Dursleyovi,
neměli jsme dosud příležitost seznámit se osobně, jsem ale přesvědčená, že vám Harry o našem Ronovi už nejednou vyprávěl. Možná vám už taky řekl, že příští pondělí večer se hraje finále mistrovství světa ve famfrpálu - a Arturovi (to je můj manžel) se díky jeho konexím v oboru kouzelných her a sportů podařilo zajistit ty nejlepší vstupenky. Pevně věřím, že Harrymu dovolíte, aby jel s námi, poněvadž je to jedinečná životní příležitost. Británie naposled mistrovství pořádala před třiceti lety, a sehnat lístky je mimořádně obtížné. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby pak už u nás mohl Harry zůstat do konce prázdnin. Postarali bychom se, aby v pořádku odjel školním vlakem do Bradavic. Bylo by nejlepší, kdyby nám Harry poslal odpověď co nejdřív, a to normálním způsobem, protože zdejší mudlovský pošťák k nám ještě nikdy nic nedoručoval a nejsem si jistá, jestli vůbec ví, kde náš dům je.
Už se na Harryho moc těšíme!
Se srdečným pozdravem Molly Weasleyová
P.S. Snad jsem na ten dopis nalepila dost známek.
Když strýc Vernon dočetl, sáhl znovu do náprsní kapsy a něco z ní vytáhl. ,Jen se na to podívej," zavrčel. Třímal v ruce obálku, ve které dopis od paní Weasleyové přišel, a Harry se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Z obou stran ji odshora až dolů pokrývaly poštovní známky, až na malý čtvereček na přední straně, kam paní Weasleyová maličkými písmeny vtěsnala adresu pana Dursleyho. "No, těch známek tam dala opravdu dost," podotkl Harry a snažil se, aby to vyznělo v tom smyslu, že takovou chybu jako paní Weasleyová může udělat každý. Strýci Vernonovi šlehaly z očí bleskly. "Pošťák si toho samozřejmě všiml," pronesl se zaťatými zuby. "A moc ho zajímalo, odkud ten dopis přišel; proto zazvonil. Nejspíš mu to připadalo legrační." Harry na to neřekl nic. Stejně by sotvakdo pochopil, proč jeho strýc tak vyvádí jen kvůli tomu, že paní Weasleyová nalepila na dopis tolik známek. On už však u Dursleyových žil příliš dlouho na to, aby věděl, jak přemrštěně reagují na všechno, co se jen malinko vymyká běžnému pořádku. Největší hrůzu jim nahánělo, aby se někdo nedozvěděl, že mají něco společného (třeba jen vzdáleně) s lidmi, jako je paní Weasleyová. Strýc Vernon po něm ještě pořád loupal očima, ale Harry se tvářil, jako by se nic nedělo. Pokud teď neřekne ani nevyvede nějakou hloupost, může se těšit na zážitek, který mu zůstane na celý život. Čekal, jestli se strýc nějak vyjádří, ten však jej dál jen provrtával pohledem, a tak Harry promluvil jako první. "A smím tedy jet s nimi?" zeptal se. Ve strýcově velkém, brunátném obličeji to křečovitě zaškubalo a naježil se mu knír. Harry si uvědomil, co to znamená: za strýcovým knírem zuřila úporná bitva, při níž se navzájem potírala dvě základní nutkání. Pokud Harrymu dovolí, aby na ten zápas jel, udělá mu radost - a právě tomu se celých třináct let vzpouzel. Ovšem na druhé straně, pokud mu dovolí strávit zbytek prázdnin u Weasleyových, zbaví se toho kluka o celých čtrnáct dnů dřív, než mohl doufat - a strýci Vernonovi byla na obtíž každá hodina, kterou u nich strávil. Nejspíš proto, aby získal čas na rozmyšlenou, se znovu zahleděl na dopis od paníWeasleyové. "Kdo to vůbec je?" znechuceně si prohlížel její podpis. "Už jsi ji viděl," vysvětloval mu Harry. Je to maminka mého kamaráda Rona, na konci školního roku na něho čekala na nádraží, když přijel vlak z Bra... když přijel školní vlak." Málem už řekl spěšný vlak z Bradavic, a to by strýce Vernona určitě rozčililo. Jméno Harryho školy u Dursleyových ještě nikdo nevyslovil nahlas. Strýc Vernon zkřivil svůj obrovský obličej, jako by si usilovně vybavoval něco velice nepříjemného. "Myslíš tu macatou?" zabručel nakonec. "Co má tu spoustu zrzounů?" Harry se zamračil. Zrovna od jeho strýce znělo dost legračně, když o někom říkal, že je při těle. Vždyť jeho vlastní syn Dudley právě dosáhl toho, co mu hrozilo už od tří let - byl teď širší než delší. Strýc mezitím dopis znovu pročítal. "Famfrpál," mručel si potichu. "Co je zas tohle za nesmysl?" Během nedlouhé chvíle už to bylo podruhé, co se jeho otázka Harryho dotkla. "To je sport," odsekl. "Létá se při něm na košťatech -" "Dobrá, dobrá!" zesílil strýc hlas a Harry s jistým zadostiučiněním postřehl, že se tváří poněkud vylekaně. Zřejmě na něj bylo příliš, aby si někdo v jeho obývacím pokoji dovolil pronést nahlas slovo košťata. Vyřešil to tím, že se znovu začetl do dopisu, a Harry mu viděl na rtech, jak si pro sebe opakuje "poslal nám odpověď normálním způsobem". Strýc Vernon se zakabonil. "Co tím myslí, normálním způsobem?" utrhl se. "Normálním pro nás," řekl Harry, a než ho pan Dursley stačil zarazit, dodal na vysvětlenou: "Soví poštou, víš. Ta je pro kouzelníky normální." Strýc Vernon se zatvářil tak rozhořčeně, jako kdyby Harry vypustil z úst nějaké hodně sprosté slovo. Třásl se vzteky a nervózně vyhlédl z okna, jako by očekával, že za ním spatří některého souseda s uchem přitisknutým ke sklu. "Kolikrát ti mám říkat, že se o té své zvrácenosti nesmíš v našem domě ani slovem zmínit?" zasyčel a tvář mu zmodrala jako švestka. "Stojíš si tu, ty jeden nevděčníku, na sobě máš šaty, do kterých jsme tě Petúnie a já oblékli -" "Ovšem až potom, co je Dudley donosil," namítl Harry chladně.Tričko, které měl právě na sobě, mu opravdu bylo tak velké, že si musel pětkrát přehrnout rukávy, aby vůbec měl volné ruce, a sahalo mu až pod kolena těch nejpytlovatějších džínsů, jaké kdy kdo viděl. "Tak takhle se mnou mluvit nebudeš!" zaburácel strýc Vernon a bylo vidět, jak s ním cloumá vztek. Harry si ovšem nemínil dát něco takového líbit. Časy, kdy musel trpně přijímat každé nesmyslné pravidlo, které si Dursleyovi vymysleli, byly už pryč. Dudleyho dietu také nedodržoval, a pokud se mu to podaří, nehodlal připustit, aby mu strýc zabránil jet na mistrovství světa ve famfrpálu. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a pak řekl: "Co se dá dělat, takže na mistrovství světa nepojedu. Můžu už jít nahoru? Mám totiž rozepsaný dopis pro Siriuse, který chci poslat. Přece víš - pro mého kmotra." A dosáhl svého: bylo to, jako kdyby vyslovil nějaké zaříkadlo. Viděl, jak se nachová barva ze strýcovy tváře vytrácí a zůstávají po ní jen tmavé skvrny, takže vypadala jako špatně promíchaná zmrzlina s černým rybízem. "Takže - ty mu píšeš?" zeptal se pan Dursley rádoby klidným hlasem, Harry však viděl, jak se mu zorničky malých oček stáhly nenadálým strachem. "No jistě," přisvědčil Harry, jako by na tom nic nebylo. "Už je to dost dlouho, co jsem mu psal naposled, a to víš, kdybych se neozval, ještě by si mohl myslet, že něco není v pořádku." Odmlčel se a s potěšením sledoval, jak jeho slova na strýce Vernona zapůsobila. Div že opravdu neviděl, jak se mu v hlavě pod hustými tmavými vlasy a pečlivě učesanou pěšinkou horečně otáčejí ozubená kolečka. Kdyby svému synovci zabránil, aby Siriusovi napsal, ten by si určitě pomyslel, že s Harrym špatně zacházejí; a kdyby mu řekl, že na mistrovství světa ve famfrpálu jet nesmí, Harry by to Siriusovi napsal a ten by věděl, že s ním špatně zacházejí. Strýci Vernonovi zbývalo jen jediné řešení - a Harry sledoval, jak k němu postupně dochází, jako kdyby ten velký kníratý obličej měl průhledný. S největším úsilím potlačil úsměv, aby si před strýcem zachoval co možná nejlhostejnější tvář. A potom... "Tak dobrá, jeď si na to zatracené... na to vaše hloupé mistrovství... nebo co. Hlavně ale napiš - napiš těm Weasleyovým, ať si pro tebe přijedou: nemám čas na to, abych tě vozil, kam si zrovna usmyslíš. Můžeš u nich zůstat až do konce prázdnin. A taky můžeš napsat tomu svému kmotrovi... můžeš mu napsat, že tam pojedeš." "Tak fajn," přikývl radostně Harry. Potom se otočil, zamířil ke dveřím z obývacího pokoje a jen stěží v sobě potlačoval touhu vyskočit do vzduchu a hlasitě si zavýsknout. Přece jen pojede... Pojede k Weasleyovým - a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu! V předsíni málem vrazil do Dudleyho, který poslouchal za dveřmi a zřejmě se těšil, že uslyší, jak to Harry schytá. Když viděl, že se jeho bratranec zubí od ucha k uchu, úplně ho to šokovalo. "Že jsme dnes ale měli vynikající snídani, co říkáš?" šklebil se na něho Harry. "Opravdu jsem se nacpal, a ty jistě taky, viď?" Užaslý výraz v Dudleyho tváři ho rozesmál. Schody nahoru bral po třech a do své ložnice se doslova vřítil. Ze všeho nejdřív si povšiml, že Hedvika se už vrátila. Seděla ve své kleci, koukala na něho obrovskýma, jantarově žlutýma očima a cvakala zobákem přesně tím způsobem, který znamenal, že ji něco rozčiluje: Co to bylo, vyšlo najevo vzápětí. "AU!" vyjekl Harry. Něco jako malý, šedivý opeřený tenisový míč mu ze strany narazilo do hlavy. Harry si úporně mnul skráň a rozhlížel se, co ho to vlastně uhodilo, až spatřil maličkou sovu. Byla tak nepatrná, že by se mu klidně vešla do dlaně, a vzrušeně svištěla po místnosti kolem dokola jako vystřelená raketa. Teprve teď si všiml, že mu k nohám upustila dopis. Sehnul se, poznal Ronovo písmo a roztrhl obálku, ve které byl narychlo načmáraný vzkaz.
Harry, Taťka sehnal lístky! Na pondělí večer, Irsko proti Bulharsku. Mamka napsala těm tvým mudlům, aby ti k nám dovolili přijet. Možná už ten dopis dostali, ale nevím, jak rychlá je mudlovská pošta, takže ti pro jistotu posílám ještě Pašíka.
Harry vytřeštil oči na jméno Pašík a podíval se na sovičku, která zrovna kroužila u stropu kolem stínidla. V životě neviděl nic, co by tak málo připomínalo prasátko. Možná to po Ronovi jen špatně přečetl, takže se znovu zahleděl do jeho dopisu:
Přijedeme pro tebe, ať už s tím tvoji mudlové budou souhlasit, nebo ne. Mistrovství světa si přece nenecháš ujít! Ale mamka i taťka říkají, že radši budeme dělat, jako že je prosíme o souhlas. Pokud ti to dovolí, pošli Pašíka hned zpátky s odpovědí, a v neděli v pět si pro tebe přijedeme. Pokud řeknou, že ne, pošli Pašíka hned zpátky, a v neděli v pět si tě stejně vyzvedneme. Hermiona přijede dnes odpoledne. Percy už pracuje - je v odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci. Nevyslovuj před ním slovo cizina, jestli nechceš, aby tě svými žvásty unudil k smrti.
Brzy ahoj! Ron
"Uklidni se!" vyzval Hany malou sovičku, která mu přeletěla nízko nad hlavou a ztřeštěně šveholila; nejspíš byla pyšná, že dopis doručila tomu, komu patřil. "A pojď sem, potřebuji, abys Ronovi zanesla odpověď!" Sovička se snesla na vršek Hedvičiny klece, ale ta na ni jen chladně zírala, jako by ji vyzývala, ať jen to zkusí ještě blíž, jestli si troufne. Harry znovu uchopil svůj orlí brk, vzal kus prázdného pergamenu a napsal na něj:
Rone, všechno je v pořádku! Mudlové říkají, že s vámi smím. Tak ahoj zítra v pět! Už se nemůžu dočkat.
Harry
Složil vzkaz tak, aby byl co nejmenší, a přivázal ho sovičce na maličkou nožku. Měl s tím ale obrovské potíže, poněvadž pořád vzrušeně poskakovala. Jakmile si byla jistá, že lístek drží pevně, vyrazila na zpáteční cestu; vyletěla oknem a v tu chvíli byla pryč. Harry se otočil k Hedvice. "Co bys řekla na dlouhou cestu?" zeptal se jí. Hedvika jen důstojně zahoukala. "Mohla bys tohle zanést Siriusovi?" řekl a zvedl svůj dopis. "Ale počkej... Ještě to dopíšu." Znovu pergamen rozvinul a spěšně připsal doušku:
P. S.
Jestli mi budeš chtít napsat ještě teď o prázdninách, budu až do jejich konce u svého kamaráda Rona Weasleyho. Jeho taťka nám sehnal lístky na mistrovství světa ve famfrpálu!
Jakmile dopis dopsal, přivázal ho Hedvice na nohu. Seděla naprosto nehybně, jako by mu hodlala ukázat, jak se má chovat opravdová poštovní sova. "Až se vrátíš, budu u Weasleyových, jasné?" řekl jí Harry. Něžně ho ždibla do prstu a pak už roztáhla svá obrovská křídla a s tichým svistem vyletěla otevřeným oknem ven. Harry se za ní díval, dokud nezmizela; potom zalezl pod postel, zvedl uvolněné prkno a vzal si pořádný kus narozeninového dortu. Seděl na podlaze, pomalu z něj ukusoval a vychutnával všechno to štěstí, které v tu chvíli pociťoval. Měl dort, a Dudley dostal k snídani jenom grapefruit; byl nádherný letní den a zítra už ze Zobí ulice odjede; s jeho jizvou už je zase všechno v pořádku, a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu. Jen stěží si v tu chvíli dokázal připustit nějaké starosti - i kdyby se měly týkat lorda Volďemorta.

Jizva

15. května 2011 v 12:27 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Harry ležel na zádech a lapal po dechu, jako kdyby dlouho utíkal. Právě se probral z živého snu a obě ruce si tiskl k obličeji. Stará jizva na čele, která svým tvarem připomínala blesk, ho pálila pod prsty, jako kdyby se jí někdo právě dotkl doběla rozpáleným drátem. Posadil se na posteli; jednou rukou si dosud tiskl jizvu, a druhou tápal ve tmě po brýlích na nočním stolku. Jen co si je nasadil, uviděl svoji ložnici. Záclonami do ní pronikalo mdlé, nejasně oranžové světlo pouliční lampy za oknem. Ještě jednou si přejel prsty po jizvě, jež ho nepřestávala bolet. Rozsvítil lampičku, vyhrabal se z postele, přešel přes pokoj, otevřel skříň a upřeně se zahleděl do zrcadla na vnitřní straně dveří. Spatřil v něm hubeného čtrnáctiletého kluka, který měl v zářivě zelených očích pod rozcuchanou černou čupřinou zmatený výraz. Prohlédl si důkladněji jizvu ve tvaru blesku, která mu opět dala o sobě vědět: vypadala jako jindy, pořad v ní však pociťoval palčivou bolest. Snažně si vybavoval, co se mu zdálo, než se probudil. Působilo to tak skutečně... ty dva, kteří tam byli, znal, ale toho třetího muže nikdy předtím neviděl... Soustředil se, jak nejvíc dokázal, a svraštil čelo, aby se rozpomenul... Před očima mu nejasně vytanula temná místnost... na předložce u krbu ležel had... byl tam muž malé postavy, který se jmenoval Petr, ale přezdívali mu Červíček... a chladný, vysoký hlas... hlas lorda Voldemorta. Při pouhém pomyšlení na něj měl Harry pocit, jako kdyby spolkl kostku ledu... Zavřel pevně oči a snažil se rozpomenout, jak vlastně Voldemort vypadal, ale nepodařilo se mu to. Věděl jedině, že ve chvíli, kdy Červíček otočil křeslo a on spatřil, co v něm sedí, zmocnila se ho nenadálá hrůza a probudila ho... Nebo za to mohla jizva, která ho v tu chvíli rozbolela? A kdo vlastně byl ten stařec? Rozhodně tam nějaký starý muž byl: Harry přece viděl, jak se skácel na zem. Všechno se mu to mátlo čím dál víc; zakryl si rukama tvář, aby žádnou ložnici neviděl a podržel si v mysli co nejdéle obraz oné chabě osvětlené místnosti, ale bylo to, jako by se pokoušel udržet vodu v nastavených dlaních. Podrobnosti se vytrácely stejně rychle, jak se je snažil uchovat... Voldemort a Červíček mluvili o někom, koho zabili, jenže jeho jméno si Harry nebyl s to vybavit... A domlouvali se, že zabijí někoho dalšího... že zabijí jeho... Harry spustil ruce, otevřel oči a upřeně se rozhlédl po ložnici, jako by čekal, že spatří něco zvláštního. Po pravdě řečeno tam zvláštních věcí byly spousty. V nohách postele stál otevřený velký dřevěný kufr a v něm byl kotlík, koště, černé hábity a několik příruček kouzelných slov a zaklínadel. Většinu psacího stolu zabírala velká prázdná klec, v níž obvykle hřadovala Hedvika, jeho sněžná sova, a zbytek pokrývaly rozházené svitky pergamenu. Na podlaze u postele ležela otevřená kniha, kterou četl večer před usnutím. Všechny obrázky v ní byly pohyblivé a muži v zářivě oranžových hábitech se na nich hned objevovali, hned zase mizeli, všichni seděli na košťatech a házeli si červený míč. Harry ke knize zamířil, zvedl ji a díval se, jak jeden z kouzelníků dal úžasný gól, když prohodil míč obručí padesát stop nad zemí. Potom však knihu zaklapl. Dokonce ani famfrpál - podle Harryho mínění ten nejlepší sport na světě - ho v tu chvíli nedokázal zaujmout. Odložil Létání s Kanonýry na noční stolek, došel k oknu a roztáhl záclony, aby viděl dolů. Zobí ulice vypadala přesně tak, jak by počestná předměstská ulice v sobotu časně ráno měla vypadat. Všechny záclony byly zatažené. Kam až Harry mohl ve tmě dohlédnout, nikde nebylo vidět jediné živé stvoření, dokonce ani kočku ne. A přesto... přesto... Harry se nervózně vrátil k posteli, posadil se na ni a znovu si přejel prstem po jizvě. Kvůli bolesti si však hlavu nelámal, vždyť s bolestí i zraněními už měl jisté zkušenosti. Když svého času přišel o všechny kosti v pravé paži a během jediné noci mu pak znovu narostly, zkusil opravdu hodně. Zanedlouho mu pak tutéž paži probodl jedovatý zub, dlouhý dobrou stopu, a loni zas pro změnu spadl z výšky padesáti stop z koštěte, na kterém letěl. Na prapodivné nehody a úrazy byl už zvyklý: ostatně kdo chodil do Školy čar a kouzel v Bradavicích a šel z jednoho maléru do druhého, s tím prostě musel počítat. Trápilo ho něco jiného: když ho jizva na čele bolela naposled, byl lord Voldemort nablízku... teď a tady však přece být nemohl... Představa, že by číhal někde v Zobí ulici, byla absurdní, to prostě nebylo možné. Harry se bedlivě zaposlouchal do ticha kolem. Vážně napůl očekával, že uslyší zaskřípat schody nebo zašustit kouzelnický plášť? A pak málem nadskočil, když jeho bratránek Dudley v sousedním pokoji zničehonic strašlivě zachrápal. Hned si v duchu vyčetl, že se chová jako hlupák: vždyť v domě kromě něj nebyl nikdo jiný než strýc Vernon, teta Petúnie a Dudley, a ti bezpochyby spali klidným, nerušeným spánkem. Byl vlastně rád, když Dursleyovi spali; i kdyby byli vzhůru, stejně by od nich nemohl čekat žádnou pomoc. Strýc Vernon, teta Petúnie a Dudley byli jeho jediní žijící příbuzní. Byli to mudlové (lidé, kteří neumějí kouzlit), jakékoli čáry nesnášeli a opovrhovali jimi, a Harryho ve svém domě viděli přibližně stejně rádi jako houbu dřevomorku. Aby nějak vysvětlili jeho dlouhodobou nepřítomnost v posledních třech letech, kdy studoval v Bradavicích, tvrdili každému, že je v Polepšovně svatého Bruta pro nenapravitelné mladistvé provinilce. Věděli dobře, že Harry jako nezletilý kouzelník nesmí kouzlit jinde než v Bradavicích, přesto mu však rádi přičetli na vrub vše, co se v domě pokazilo a přestalo fungovat. Harry se jim nikdy neuměl s ničím svěřit, ani jim nevypravoval o svém životě mezi kouzelníky. Už pouhá představa, že by za nimi zašel, až se probudí, a řekl jim, že ho bolí jizva na čele a že má kvůli Voldemortovi jisté obavy, mu připadala směšná. A přitom Voldemort způsobil, že Harry musel u Dursleyových žít. Nebýt Voldemorta, neměl by na čele jizvu ve tvaru blesku. A nebýt Voldemorta, měl by rodiče... Onoho večera, kdy Voldemort - nejmocnější zlý černo-kněžník za clé století, jenž po jedenáct let získával stále větší moc - vnikl do domu Porterových a zabil Harrymu otce i matku, byl chlapci teprve rok. Voldemort nakonec obrátil svou hůlku i proti němu; zlé kouzlo, kterým na své cestě k moci připravil o život mnoho dospělých čarodějek i kouzelníků, však na Harryho neúčinkovalo. Bylo to k nevíře, ale místo aby kletba chlapce zabila, obrátila se proti Voldemortovi. Harry z toho vyvázl s pouhou řeznou ránou ve tvaru blesku na čele, zatímco Voldemort se scvrkl na cosi, co sotva skomíralo. Přišel o všechnu svou sílu a zbyla v něm jen nepatrná jiskřička života, takže se dal na útěk. Hrůzovláda, pod níž tajné společenství čarodějek a kouzelníků tak dlouho žilo, konečně pominula, Voldemortovi stoupenci se rozprchli a Harry Potter se stal slavným. Bylo to pro něj dost šokující, když se o svých jedenáctých narozeninách dozvěděl, že je kouzelník. A ještě víc ho vyvedlo z míry, když zjistil, že v utajovaném světě čarodějek a kouzelníků ho každý zná. Když poprvé přijel do Bradavic, viděl, že se za ním všichni otáčejí a v jednom kuse si něco šuškají. Teď tomu však už přivykl; na konci léta ho čekal čtvrtý ročník v Bradavicích a on už odpočítával, za kolik dnů se na hrad vrátí. Do odjezdu do školy zbývalo ovšem ještě čtrnáct dnů. Znovu se nešťastně rozhlédl po pokoji a pohledem utkvěl na dvou blahopřáních, která mu jeho nejlepší kamarádi poslali na konci července k narozeninám. Co by asi řekli, kdyby jim teď napsal, že ho jizva na čele zase bolela? V tu chvíli se mu v hlavě rozezněl hlas Hermiony Grangerové, ostrý a poděšený: "Cože, ta jizva tě začala bolet? To je opravdu vážné, Harry. .. Napiš profesoru Brumbálovi a já se půjdu podívat do Běžných kouzelnických chorob a onemocnění... Možná tam najdu něco o jizvách způsobených zlými kouzly..." Ano, to by mu poradila Hermiona: obrátit se přímo na ředitele bradavické školy, a mezitím hledat radu v knížkách. Harry se upřeně zahleděl na inkoustovou, modročernou oblohu venku, velice však pochyboval, že by mu nějaká kniha teď mohla pomoci. Pokud věděl, byl jediný na světě, kdo přežil takovou kletbu, jakou vůči němu Voldemort použil, takže bylo krajně nepravděpodobné, že by v Běžných kouzelnických chorobách a onemocněních našel příznaky, které u sebe zjistil. A psát řediteli školy? Vždyť neměl sebemenší tušení, kam Brumbál o letních prázdninách jezdí. Chvilku si ho pobaveně představoval, jak leží se svým dlouhým stříbrným plnovousem, v kouzelnickém hábitu až po paty a se špičatou čapkou na hlavě někde na pláži a natírá si dlouhý křivý nos opalovacím krémem. Ať ovšem Brumbál byl, kde chtěl, Harry si byl jistý, že by ho Hedvika našla; ještě nikdy se nestalo, že by někomu nedokázala dopis doručit, dokonce i když neznala adresu. Ale co by Brumbálovi napsal? Vážený pane profesore! Promiňte, že Vás tím obtěžuji, ale dnes ráno mě bolela ta moje jizva. Srdečně zdraví Váš Harry Potter. Nemusel to ani vyslovit nahlas, tak hloupě to znělo. Zkusil si tedy představit, co by mu řekl jiný jeho dobrý kamarád, Ron Weasley - a za okamžik jako by se už před ním vznášel Ronův pihovatý obličej s dlouhým nosem. Vypadal zmateně. "Cože, bolí tě ta jizva? Ale... ale Ty-víš-kdo přece nemůže být nablízku, nebo snad ano? To bys přece věděl, Harry. .. Určitě by se tě zase pokoušel zabít, nemyslíš? Já nevím, možná že jizvy po zlých kouzlech se nikdy nepřestanou ozývat... Zeptám se na to taťky..." Pan Weasley byl svou odbornou kouzelnickou průpravou expert a pracoval v odboru zneužívání mudlovských výtvorů na ministerstvu kouzel, pokud však Harry věděl, se zlými kouzly žádné zvláštní zkušenosti neměl. Kromě toho vůbec nestál o to, aby se všichni Weasleyovi dozvěděli, jak ho vyplašilo, že ho ta jizva na chviličku rozbolela. Paní Weasleyove by to nadělalo ještě víc vrásek než Hermioně, zato Ronovi šestnáctiletí sourozenci, dvojčata Fred a George, by si nejspíš řekli, že mu prostě povolily nervy. Harry měl rodinu Weasleyových nejraději na světě. Doufal, že ho v nejbližších dnech pozvou na návštěvu (Ron něco říkal o mistrovství světa ve famfrpálu), a proto si nepřál, aby měl pobyt u nich pokažený ustaranými otázkami, jak to s tou jizvou bylo. Chvíli si ještě mnul klouby prstů čelo. Po pravdě mu teď chyběl (a skoro se zastyděl, když si to připustil) někdo jako otec: dospělý kouzelník, kterého by mohl požádat o radu, aniž by si připadal jako hlupák, někdo, komu by na něm záleželo, a kdo by přitom měl zkušenosti s černou magií... A pak ho to napadlo. Bylo to tak prosté, že nedokázal pochopit, proč na to nepřišel dávno - napíše samozřejmě Siriusovi. Vyskočil z postele, přeběhl přes pokoj a posadil se k psacímu stolu. Přitáhl si kus pergamenu, namočil svůj orlí brk do inkoustu a napsal Milý Siriusi. Pak na chvilku zaváhal, jak by svůj problém nejlépe vyjádřil, a ještě pořad žasl, jak to, že si na Siriuse nevzpomněl hned. Tak zarážející to ovšem zas nebylo - že je Sirius jeho kmotr, se přece dozvěděl před pouhými dvěma měsíci. Důvod, proč mu Sirius o sobě nikdy dřív nedal vědět, byl velice prostý - celou tu dobu pobýval v Azkabanu, strašlivém kouzelnickém vězení střeženém stvůrami bez očí, kterým se přezdívalo mozkomorové a které z každého vysály duši. Mozkomorové také přišli hledat Siriuse až do Bradavic, když se mu podařilo uprchnout. Byl však nevinný - vraždy, za které byl odsouzen, spáchal ve skutečnosti Červíček, stoupenec lorda Voldemorta, o němž si téměř všichni mysleli, že je už dávno po smrti. Harry, Ron i Hermiona ovšem věděli, že to není pravda - v minulém školním roce se s Červíčkem setkali tváří v tvář, i když profesor Brumbál byl jediný, kdo jejich vyprávění uvěřil. Nakrátko se Harry ocitl na vrcholu blaha, že už konečně nebude muset bydlet u Dursleyových, protože Sirius mu nabídl, aby žil s ním, jakmile ho z těch nepravdivých nařčení očistí. Hned vzápětí bylo po naději - Červíček uprchl dřív, než ho stačili předat ministerstvu kouzel, a Sirius se musel znovu dát na útěk, aby si zachránil holý život. Harry mu pomohl uniknout na hřbetě hipogryfa jménem Klofan, a Sirius od té doby žil jako psanec. Vidina, že mohl mít opravdový domov, kdyby jim Červíček tenkrát neutekl, trápila Harryho celé léto; při pomyšlení, že se Dursleyových mohl zbavit navždy, mu bylo dvojnásob zatěžko znovu se k nim vrátit. Přesto mu Sirius aspoň v něčem pomohl, i když u něj nemohl bydlet: jeho zásluhou směl teď mít v ložnici všechny své školní věci. To mu Dursleyovi nikdy dřív nedovolili; dělali vždycky vše pro to, aby Harry žil jako ten největší ubožák, a protože měli strach z jeho čarodějných schopností, vždycky mu o všech předchozích prázdninách zamykali školní kufr do přístěnku pod schody. Ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jeho kmotrem je nebezpečný vrah, se vše změnilo - a Harry jim samozřejmě ve vlastním zájmu opomněl říci, že Sirius je nevinný. Od svého návratu do Zobí ulice dostal od Siriuse už dva dopisy. Nedoručily mu je sovy (jak to mezi kouzelníky bylo zvykem), nýbrž velicí, pestrobarevní tropičtí ptáci. Hedvice se ti honosní vetřelci nezamlouvali a jen velice nerada jim dovolila napít se z její misky, než zase odletěli. Zato Harrymu se líbili; při pohledu na ně si představoval palmy a bílý písek a doufal, že ať už je Sirius kdekoli (nikdy se o místě svého pobytu nezmínil, pro případ, že by jeho dopis zachytil někdo nepovolaný), vede se mu dobře. Harry si ani neuměl dost dobře představit, že by mozkomorové z Azkabanu dokázali dlouho žít v jasné záři slunce - a to možná byl důvod, proč Sirius zamířil na jih. Jeho dopisy, které měl Harry schované pod velice užitečným uvolněným podlahovým prknem pod postelí, vyznívaly vesele, a Sirius mu v obou dvou připomínal, aby se na něj obrátil, kdyby cokoli potřeboval. Takže teď ona chvíle opravdu nastala... Jak se do ložnice pozvolna vkrádalo chladné šedé světlo, jež předchází úsvitu, Harryho lampa svítila jako by stále chaběji. Když slunce opravdu vyšlo, stěny pokoje se rozzářily do zlatová a z ložnice strýce Vernona a tety Petúnie bylo slyšet, že také vstávají, posbíral Harry z psacího stolu zmuchlané kusy pergamenu a znovu si přečetl hotový dopis.

Milý Siriusi,
děkuji ti za tvé poslední psaní. Ten pták byt obrovský, sotva se dostal oknem dovnitř. Tady je všechno jako obvykle. S Dudleyho dietou to nevypadá nijak valně. Včera ho teta přistihla, jak si do ložnice potají odnáší koblihy. Pohrozili mu, že nebude dostávat kapesné, jestli s tím nepřestane, a on se velice rozčilil a vyhodil z okna svou Hernu. To je takový počítač, na kterém se dají hrát hry. Vlastně to od něj bylo dost hloupé, poněvadž teď už nemá ani svoje Megamrzačení, díl třetí, při kterém by nemusel myslet na nic jiného. Já se mám fajn - hlavně proto, že Dursleyovi mají strach, aby ses tu neobjevil a všechny je neproměnil v netopýry, kdybych tě o to požádal. Dnes ráno se ovšem přihodilo něco zvláštního: ta jizva na čele mě znovu rozbolela. Naposled se to stalo, když se Voldemort objevil v Bradavicích, nemyslím ale, že by teď mohl být někde nablízku - co myslíš? A nevíš, jestli jizvy způsobené zlým zaklínadlem nebolí někdy i několik let? Pošlu ti tenhle dopis po Hedvice, jen co se vrátí, teď je někde na lovu. Pozdravuj ode mne Klofana.
Harry
Hmm, řekl si v duchu, takhle to zní dobře. Vážně nemělo smysl, aby se zmiňoval o tom snu; nechtěl, aby si Sirius myslel, že je kdovíjak vystrašený. Složil pergamen a nechal ho na psacím stole, že ho pošle hned, jakmile se Hedvika vrátí. Potom vstal, protáhl se a znovu otevřel šatník. Do zrcadla se už ani nepodíval a začal se oblékat, aby mohl sejít dolů na snídani.

Raddleův statek

15. května 2011 v 12:26 | J.K. Rowling |  Ohnivý pohár
Lidé z Malého Visánku tomu stavení dosud říkali Raddleův statek, i když od časů, kdy tam Raddleovi opravdu žili, uplynula spousta let. Stál na kopci nad vesnicí a několik oken měl zabedněných, na střeše chyběly tašky a po průčelí se nezadržitelně rozrůstal břečťan. Kdysi to býval krásný panský dům, nejspíš největší a nejhonosnější budova na míle daleko; teď však byl vlhký, zpustlý a neobydlený. Všichni z Malého Visánku svorně tvrdili, že starý dům jim nahání husí kůži. Před půl stoletím se tam stalo něco podivného a hrůzného a starší vesničané to pořad s oblibou přetřásali, když neměli o čem jiném tlachat. Probírali tu starou událost tolikrát a v tolika věcech ji vylepšili, že už nikdo s určitostí nevěděl, jak to vlastně bylo doopravdy. Všechny ty historky ovšem začínaly stejně: před padesáti lety, kdy byl Raddleův statek ještě udržovaný a vzhledný, vstoupila za úsvitu jednoho krásného letního dne do salonu služebná a našla všechny tři Raddleovy mrtvé. S vřískotem vyběhla ven a cestou dolů do vesnice zburcovala kdekoho. "Oni tam všichni tři leží s otevřenýma očima! Jsou studený jako led, tak jak se oblíkli k večeři!" Zavolali policii a šokovaný Malý Visánek ovládla zvědavost a špatně skrývané vzrušení. Nikdo se nenamáhal předstírat, že by Raddleovy nějak zvlášť litoval, poněvadž byli víc než neoblíbeni. Staří manželé Raddleovi byli bohatí, povýšení a hrubí, a o Tomovi, jejich dospělém synovi, to platilo dvojnásob. Vesničany zajímalo jediné - kdo je zavraždil. Bylo jasné, že tři očividně zdraví lidé ten večer nezemřeli přirozenou smrtí. V místním hostinci U Oběšence bylo ten večer nabito. Celá vesnice se sešla, aby ty mordy náležitě probrala, a nikdo nelitoval, že nezůstal sedět doma. Znenadání mezi ně přiběhla kuchařka od Raddleů, a když všichni ztichli, jako když utne, oznámila jim, že policie právě zatkla Franka Bryce. "Franka?!" vykřiklo několik vesničanů. "To snad ne!" Frank Bryce byl zahradník Raddleových. Bydlel sám ve zchátralé chalupě u Raddleova statku. Z války se vrátil s pochroumanou nohou a s hlubokým odporem ke každé větší sešlosti a hluku, a od té doby u Raddleových zahradničil. Všichni se div nepřetrhli, aby kuchařce zaplatili skleničku a mohli si vyslechnout podrobnosti. "Vždycky jsem říkala, že je divnej," vykládala dychtivým posluchačům po čtvrtém kalíšku sherry. "Byl takovej netýkavej. Vím dobře, kolikrát jsem mu nabídla šálek čaje, a on dělal, jako bych ho kdovíjak obtěžovala. Prostě o nás vůbec nestál." "Ale jděte," namítla nějaká žena u nálevního pultu. "Frank za války setsakra zkusil, takže si potrpí na klid. To přece ještě není důvod -" "A kdo jiný než on měl ještě klíč k zadním dveřím?" odsekla kuchařka. "Co já pamatuju, záložní klíč vždycky visel u něho v chalupě! Včera večer nikdo nevylomil dveře, ani žádný okno nerozbil! Frankovi úplně stačilo, aby se přikrad k panskýmu domu, když už jsme všichni spali..." Vesničané si mezi sebou vyměnili ponuré pohledy. "Mně se ten člověk nikdy nezdál, to je pravda," zamručel jeden muž u nálevního pultu. "To s ním udělala ta válka, řek bych," prohlásil hostinský. "Vidíš, Dot? Neříkala jsem ti, že bych si Franka rozhodně nechtěla znepřátelit?" ozvala se rozrušená žena v koutě. "Vždycky byl hroznej prudina," přisvědčila Dot horlivě. "Pamatuju, že když byl ještě malej..." Druhý den ráno už v Malém Visánku málokdo pochyboval, že Frank Bryce Raddleovy zabil. Zato v sousedním městě, ve Velkém Visánku, Frank v temné a špinavé policejní stanici znovu a znovu tvrdošíjně opakoval, že je nevinný a že toho dne, kdy Raddleovi zahynuli, zahlédl v okolí domu akorát nějakého výrostka, černovlasého a bledého, který určitě nebyl zdejší. Nikdo z vesnice však žádného takového chlapce neviděl, takže policisté byli přesvědčeni, že si to Frank vymyslel. A potom, když už to s ním vypadalo hodně zle, přišla pitevní zpráva a všechno změnila. Podivnější zprávu policisté nikdy v životě nečetli. Tým lékařů ohledal těla mrtvých a seznal, že nikdo z Raddleových nebyl otráven, proboden, zastřelen, uškrcen ani zardoušen a že (pokud to mohli posoudit) jim nikdo nezkřivil ani vlásek. Všichni tři - konstatovala zpráva v neklamně zmateném tónu - vypadali naprosto zdravě, až na to, že byli po smrti. Lékaři samozřejmě postřehli (jako by na mrtvých chtěli za každou cenu něco najít), že měli ve tváři zděšení - ale jak řekli zklamaní policisté, kdo to kdy slyšel, aby tři lidi vyděsil někdo až k smrti? Jelikož neexistoval žádný důkaz, že se jednalo o vraždu, museli policisté Franka propustit. Raddleovy pochovali na hřbitově v Malém Visánku, a zvědavci ještě nějaký čas vyhledávali jejich hroby. Frank Bryce se k všeobecnému překvapení vrátil do své chalupy u Raddleova statku, podezření se ovšem nezbavil. "Podle mě je určitě zabil on, ať si policie říká, co chce," prohlašovala Dot U Oběšence. "A kdyby v sobě měl špetku slušnosti, odstěhoval by se někam pryč. Musí přece vědět, že my víme, že to udělal." Jenže Frank se neodstěhoval. Zůstal ve Visánku a staral se o zahradu další rodině, která se usadila na Raddleově statku, a pak ještě další - nikdo tam totiž dlouho nevydržel. Možná za to zčásti mohl i Frank: každý nový majitel říkal, že na něj statek působí tísnivě, a tak panský dům, v kterém se přestalo bydlet, začal chátrat. Zámožný muž, kterému teď Raddleův statek patřil, tu ani nebydlel ani ho nijak nevyužíval. Ve vsi se říkalo, že si ho drží "z daňových důvodů", i když nikdo neměl valnou představu, co to má znamenat. Zámožný majitel Frankovi nadále platil za to, že se stará o zahradu - tomu ovšem táhlo už na pětasedmdesát, byl skoro hluchý a na bolavou nohu pajdal stále víc. Přesto ho vídali, jak se rýpá v květinových záhonech, i když ho plevel pomalu, ale jistě zmáhal. Plevel ostatně nebyl jediný nepřítel, s kterým se Frank musel potýkat. Kluci z vesnice si zvykli házet do oken Raddleova statku kameny a taky jezdili na kolech po trávníku, jejž starý muž s takovou námahou udržoval. Jednou či dvakrát se dokonce odvážili vloupat do starého statku: věděli, jak Frankovi na domě i na pozemcích záleží, a bavili se, když kulhal po zahradě, hrozil jim holí a skřehotavým hlasem na ně křičel. Frank sám byl přesvědčen, že ho takhle týrají, protože si o něm stejně jako jejich rodiče a prarodiče myslí, že je vrah. A když se jedné srpnové noci probudil a spatřil ve starém domě něco velice podivného, domníval se prostě, že kluci ho jako vždy chtějí potrápit a zašli zas o kousek dál. Vlastně ho probudila nemocná noha; bolela ho víc než bylo obvyklé v jeho stařeckosti. Vstal a dobelhal se po schodech dolů do kuchyně s tím, že si znovu naplní ohřívací láhev, aby bolest v zatuhlém koleně aspoň trochu polevila. Jak stál u dřezu a naléval vodu do konvice, podíval se k Raddleovu statku a spatřil, že v hořejších oknech blikají světélka. Ihned mu bylo jasné, co se stalo: kluci se už zas vlámali do domu, a podle toho, jak světélka třepetavě poskakovala, nejspíš zapálili oheň. Frank neměl telefon a k policii beztak cítil hlubokou nedůvěru od dob, kdy ho kvůli smrti Raddleových zatkli a vyslýchali. Teď honem postavil konvici zpátky a vystoupal po schodech tak rychle, jak mu to nemocná noha dovolovala. Zanedlouho byl znovu v kuchyni, teď už oblečený, a z háčku u dveří sundal rezavý starý klíč. Vzal si hůl, kterou měl opřenou o zeď, a vydal se do tmy. Hlavní vchoď do Radďleova statku ani žáďné okno zřejmě nikdo nevypáčil. Frank se dobelhal dozadu, až našel dveře skoro úplně zarostlé břečťanem, vytáhl starý klíč, zastrčil ho do zámku a potichu otevřel. Stál teď v prostorné kuchyni. Nebyl tu už kolik let, přesto však si i v té tmě dokázal vybavit, kde jsou dveře do předsíně, a tápavě se tím směrem vydal. Při každém nadechnutí cítil pach hniloby a rozkladu, a napínal sluch, aby postřehl jakýkoli zvuk, kroky nebo hlasy shora. Došel do přeďsíně, kďe bylo díky velikým děleným oknům po obou stranách předních dveří vidět o trochu lip, a začal vystupovat po kamenných schodech; byl rád, že na nich je důkladná vrstva prachu, poněvadž jeho kroky ani klapot hole nebylo tolik slyšet. Na odpočívaďle se pustil ďoprava a okamžitě zjistil, kde vetřelci jsou: úplně na konci chodby byly pootevřené dveře a mihotavé světlo, které jimi přeskakovalo ven, vrhalo na černou podlahu dlouhý zlatý stín. Frank se opatrně kradl blíž a blíž a pevně přitom svíral hůl. Když byl ode dveří jenom pár stop, uviděl úzký pruh místnosti před sebou. Jak teď zjistil, oheň hořel v krbu. To ho překvapilo. Zůstal stát na místě a bedlivě naslouchal mužskému hlasu z pokoje; zněl bázlivě a ustrašeně. "V láhvi určitě trochu zbylo, můj Pane, jestli ještě máte hlad." "Až později," odpověděl druhý mužský hlas - ten ale byl podivně vysoký a chladný jako náhlý poryv ledového větru, a jakmile ho Frank uslyšel, hned se mu těch pár vlasů, co mu zbývaly v zátylku, úplně zježilo. "Přísun mě blíž k ohni, Červíčku." Frank se natočil ke dveřím pravým uchem, aby lip slyšel. Ozvalo se cinknutí láhve postavené na něco tvrdého, a potom neurčitý, skřípavý zvuk, jak kdosi táhl po podlaze těžké křeslo. Na okamžik zahléďl Frank malého muže, otočeného zády ke dveřím, který strkal křeslo ke krbu. Měl na sobě dlouhý černý plášť a vzadu na hlavě lysinu, a hned mu zase zmizel z očí. "Kde je Nagini?" zeptal se chladný hlas. Já - já nevím, Pane," řekl první hlas nervózně. "Nejspíš si to tu trochu obhlíží..." "Nezapomeň ho podojit, než půjdeme spát, Červíčku," přikázal druhý hlas. "V noci mi musíš dát ještě najíst - ta cesta sem mě strašně vyčerpala." Frank svraštil obočí, naklonil se lépe slyšícím uchem ještě blíž ke dveřím a usilovně naslouchal. Na okamžik bylo ticho, potom však muž, kterému ten druhý říkal Červíček, znovu promluvil. "Můj Pane, smím se zeptat, jak dlouho se tu zdržíme?" "Asi týden," odpověděl chladný hlas. "Možná i déle. Je to tu poměrně pohodlné, a k našemu plánu ještě přikročit nemůžeme. Bylo by pošetilé podnikat cokoli, dokud mistrovství světa ve famfrpálu neskončí." Frank si strčil zkřivený prst do ucha a zakroutil s ním. Nejspíš tam měl moc mazu, protože zaslechl slovo famfrpál, a to přece vůbec nic neznamenalo. "Cože - mistrovství světa ve famfrpálu?" podivil se Červíček, a Frank si zabořil prst do ucha ještě hlouběji. "Promiňte, můj Pane, ale - já vůbec nechápu - proč bychom měli čekat až po mistrovství?" "Protože právě teď se sem sjíždějí kouzelníci z celého světa, ty hlupáku, a každý čmuchal z ministerstva kouzel bude ve střehu. Budou dávat pozor na všechno, co je jen trochu podivné, a důkladně si ověřovat totožnost každého, koho potkají. Budou posedlí bezpečností, jen aby si mudlové ničeho nevšimli.Takže musíme počkat." To už si Frank ucho čistit přestal. Zřetelně slyšel slova ministerstvo kouzel, kouzelníci a mudlové. Každý z těch pojmů očividně znamenal něco tajného a Franka napadaly jen dvě skupiny lidí, kteří by mohli používat smluvené výrazy - špioni a zločinci. Znovu pevně stiskl hůl a naslouchal ještě bedlivěji. "Můj Vznešený pán tedy trvá na svém záměru?" zeptal se Červíček tiše. "Ovšemže na něm trvám, Červíčku!" V chladném hlasu teď zazněl výhružný tón. Na chvilku se oba odmlčeli, potom však promluvil Červíček - a spěšně ze sebe vychrlil, co ho tížilo, jako by se nutil vyslovit to dřív, než ztratí odvahu. "Zvládli bychom to i bez Harryho Pottera, můj Pane." Následovala další odmlka, delší než ta předchozí, a potom - "Bez Harryho Pottera?" zašeptal druhý hlas potichu. "Vida..." "Můj Pane, to neříkám proto, že by mi na něm nějak záleželo!" A Červíček zvýšil hlas, až téměř pištěl: "Na tom chlapci mi ani trochu nesejde! Jedná se jen o to, že kdybychom použili nějakou jinou čarodějku nebo kouzelníka - kteréhokoli kouzelníka - mohli bychom to zvládnout daleko rychleji! Kdybyste dovolil, abych vás nakrátko opustil - přece víte, že se umím velice dobře přeměnit, aby mě nikdo nepoznal - mohl bych se za pouhé dva dny vrátit s vhodnou osobou -" "Nějaký jiný kouzelník by se mi docela hodil," řekl první hlas potichu, "to je pravda..." Je to rozumné řešení, můj Pane," řekl Červíček, kterému slyšitelně spadl kámen ze srdce, "zmocnit se Harryho Pottera by bylo velice obtížné, protože mu poskytují ochranu na každém kroku -" "Takže mi nabízíš, že místo něj obstaráš nějakou náhražku? Pak ovšem nevím... možná tě to už nebaví, když mě pořád musíš krmit, Cervíčku. Co jestli tvůj návrh, abych se vzdal svého plánu, neznamená nic jiného, než že bys mě nejradši opustil?" "Můj Pane! Ani ve snu mě nenapadlo, abych vás opustil, to opravdu ne -" "Nelži!" zasyčel druhý hlas. ,Já to poznám, Červíčku! Lituješ toho, že ses ke mně vůbec vrátil. Hnusím se ti! Vím, jak sebou trhneš, kdykoli se na mě podíváš, a jak se ti třesou ruce, když se mě máš dotknout..." "Ne! Moje oddanost k vám,Vznešený pane -" "Tvoje oddanost není nic jiného než zbabělost. Nebyl bys tady, kdybys měl kam jít. Jak mám bez tebe zůstat naživu, když potřebuji každých pár hodin nakrmit? A kdo by dojil Nagini?" "Přece už vypadáte o tolik silnější, můj Pane -" "Lháři!" šeptl druhý hlas. "Vůbec nejsem silnější, a pár dnů o samotě by mě stačilo připravit i o tu špetku zdraví, kterého jsem díky tvé neobratné péči nabyl. Ztichni!" Červíček, který ještě něco nesouvisle drmolil, v tu ránu zmlkl. Několik vteřin neslyšel Frank nic jiného než praskání ohně. Pak znovu promluvil druhý hlas a šeptal tak, že spíš jen syčel. "Mám k tomu své důvody, abych použil právě jeho, jak jsem ti ostatně už vysvětlil, a o nikoho jiného nestojím. Čekal jsem třináct let; několik měsíců navíc pro mě nic neznamená. Vím, že ho hlídají na každém kroku, přesto však věřím, že můj plán bude mít úspěch. Jediné, co potřebuji, je trochu odvahy z tvé strany, Cervíčku - odvahy, kterou jistě najdeš, pokud nechceš vrchovatou měrou pocítit hněv lorda Voldemorta -" "Můj Pane, musím vám něco říct!" ohradil se Červíček a v jeho hlasu teď zněl panický strach. "Celou cestu jsem si ten plán probíral zas a znova... můj Pane, oni co nevidět přijdou na to, že zmizela Berta Jorkinsová, a jestli budeme pokračovat, jestli vyšlu svoji kletbu -" "Cože jestli?" zašeptal první hlas. Jestli budeš postupovat podle plánu, Červíčku, na ministerstvu se nikdy nemusí dozvědět, že zmizel ještě někdo. Provedeš to potají a ve vší tichosti. Přál bych si ovšem, abych to mohl udělat sám, jenže v tomhle stavu... Vzmuž se, Červíčku, stačí už odstranit jedinou překážku a naše cesta k Harrymu Potterovi bude volná. Nežádám po tobě, abys to udělal sám. V té době už se k nám připojí i můj věrný služebník -" Já jsem váš věrný služebník," namítl Červíček a v jeho hlasu se zachvělo něco málo zatrpklosti. "Červíčku, potřebuji někoho, kdo má v hlavě mozek a kdo ve své oddanosti nikdy nezakolísal, a o tobě bohužel neplatí jedno ani druhé." "Ale já jsem vás našel!" Červíčkův hlas teď zněl skoro vzdorovitě: "Přece jsem to byl já, kdo vás našel. A já jsem vám přivedl Bertu Jorkinsovou." "To je pravda," přisvědčil druhý muž pobaveně. "Tak skvělý nápad bych od tebe nikdy nečekal, Červíčku - ačkoli sis po pravdě řečeno vůbec neuvědomil, jak nám může být užitečná, když ses jí zmocnil, přiznej se." "Myslel jsem - myslel jsem, že by mohla být užitečná, můj Pane -" "Lháři," ozval se znovu druhý muž, a krutá pobavenost z něj teď čišela víc než předtím. "Nepopírám ovšem, že to, co jsem od ní vyzvěděl, mělo nesmírnou cenu. Bez toho bych náš plán nikdy nevymyslel, a jednoho dne se ti za to odměním, Červíčku. Dovolím ti, abys pro mě vykonal důležitý úkol, pro který by mnoho mých stoupenců obětovalo ruku, jen aby ho směli provést..." "Opravdu, můj Pane? A c-co?" Červíček se znovu vyděsil. "No tak, Červíčku, nechceš přece, abych tě připravil o překvapení? Tvá chvíle přijde až úplně na konci... ale ujišťuji tě, že budeš mít tu čest a prokážeš mi stejně dobrou službu jako Berta Jorkinsová." "Vy... Vy..." Červíček náhle mluvil ochraptěle, jako by mu úplně vyschlo v ústech. "Vy mě... chcete... taky zabít?" "Ale Červíčku," pronesl chladný hlas úlisně, "proč bych tě měl zabíjet? Bertu jsem zabil proto, že jsem musel. Když jsem skončil s jejím výslechem, vážně se už nehodila k ničemu. A kromě toho, kdyby se vrátila na ministerstvo s tím, že se o dovolené setkala s tebou, někdo by určitě měl všetečné otázky. Kouzelníci, o kterých si ostatní myslí, že jsou po smrti, by si měli dávat dobrý pozor, aby v hospodách u silnice nenarazili na nějakou čarodějku z ministerstva kouzel..." Červíček něco zamumlal tak potichu, že to Frank nemohl pochytit, zato druhý muž se při jeho slovech rozesmál; ten smích však byl zcela neveselý, chladný jako jeho hlas. "Co říkáš - že jsme jí mohli změnit paměť? Jenže opravdu mocný kouzelník dokáže paměťová kouzla prolomit, jak jsem sám dokázal, když jsem ji vyslýchal. Urazili bychom její věčnou paměť, kdybychom nevyužili toho, co jsem z ní dostal, Červíčku." Venku na chodbě si Frank najednou uvědomil, že pořád svírá svoji hůl a dlaň že má úplně kluzkou potem. Onen muž s chladným hlasem zabil nějakou ženu, a mluvil o tom bez nejmenších výčitek - mluvil o tom pobaveně. Je nebezpečný - je to šílenec. A má v plánu další vraždy - ten chlapec, Harry Potter, ať už to je kdokoli, je v nebezpečí... Frank věděl, co musí udělat. Jestli se kdy v životě měl obrátit na policii, bylo to teď. Vykrade se z domu a pospíší si přímo k telefonní budce ve vsi... jenže chladný hlas promluvil znovu a Frank zůstal, kde byl, jako když ho přimrazí, a natahoval uši, aby mu neuniklo jediné slůvko. "Stačí jediná kletba... můj věrný služebník v Bradavicích... a Harry Potter bude můj, Červíčku. Už jsem se rozhodl a nebudeme se k tomu vracet. Ale teď mlč... Myslím, že slyším Naginiho..." A vtom druhý muž úplně změnil hlas. Začal vydávat zvuky, jaké Frank ještě nikdy neslyšel: syčel a prskal, aniž se vůbec nadechl. Frank si pomyslel, že musí mít nějaký záchvat. Pak náhle uslyšel, jak se ve tmě za jeho zády cosi pohybuje. Otočil se, aby se podíval, a doslova strnul hrůzou. Temnou chodbou se k němu něco plazilo, a ve chvíli, kdy se to přiblížilo k pruhu světla z krbu, uvědomil si vyděšený Frank, že to je obrovský had, dlouhý přinejmenším dvanáct stop. Samou hrůzou nebyl s to pohnout ani prstem a jenom zíral, jak rozvlněné hadí tělo vyrývá v husté vrstvě prachu na podlaze širokou, křivolakou brázdu a blíží se čím dál víc - ale co si měl počít? Utéci mohl jedině do pokoje, kde ti dva domlouvali vraždu, pokud by ale zůstal tam, kde právě byl, had ho určitě zabije... Než se však stačil rozhodnout, had už se k němu doplazil, a potom - Frank tomu zázraku sotva dokázal uvěřit - se proplazil kolem něj. Mířil za prskavými, syčivými zvuky, které vydával chladný hlas v místnosti, a za několik vteřin už konec hadího ocasu s kosočtverečným vzorem zmizel za pootevřenými dveřmi. Frankovi vyrazil na čele pot a ruka s holí se mu třásla. Uvnitř v místnosti nepřestával onen chladný hlas syčet a starého zahradníka napadla podivná, neuvěřitelná myšlenka... Ten člověk dokáže mluvit s hady. Frank vůbec nechápal, co se děje. Ze všeho nejvíc si v tu chvíli přál ležet ve své posteli s ohřívací láhví. A zatímco tam stál, chvěl se po celém těle a snažil se ovládnout, onen chladný hlas náhle znovu promluvil lidskou řečí. "Nagini přináší zajímavé zprávy, Červíčku," ohlásil. "O-opravdu, můj Pane?" zakoktal Červíček. "Opravdu," přisvědčil chladný hlas. "Podle Naginiho tu stojí za dveřmi nějaký starý mudla a hltá každé naše slovo." Frank už se nestačil schovat. Zaslechl jenom kroky a pak se dveře pokoje rozletěly dokořán. Na prahu stál muž malé postavy, s prošedivělými vlasy a začínající pleší, špičatým nosem a maličkýma, uslzenýma očima, a v jeho tváři se mísil úlek a strach. "Pozvi ho přece dovnitř, Červíčku. Co to máš za způsoby?" Chladný hlas bylo slyšet ze starého křesla před krbem, Frank však neviděl, kdo to vlastně mluví. Zato had ležel stočený na předložce před krbem jako děsivá napodobenina domácího mazlíčka. Červíček kývnutím pozval Franka do pokoje a ten, ačkoli se dosud třásl hrůzou, stiskl pevněji svoji hůl a vbelhal se dovnitř. Oheň v krbu byl jediným světlem v místnosti a vrhal na stěny dlouhé stíny podobné pavučinám. Frank se upřeně zahleděl zezadu na křeslo; muž, který v něm seděl, byl zřejmě ještě menší než jeho služebník, poněvadž z něj nebyl vidět ani zátylek. "Takže tys slyšel všechno, mudlo?" zeptal se chladný hlas. "Heleďte, jak mi to říkáte?" ohradil se Frank vzdorně. Teď, když byl v místnosti a nastal čas, aby něco podnikl, byl rázem o mnoho statečnější; za války to tak s ním bylo vždycky. "Říkám ti mudla," odpověděl hlas chladně. "To znamená, že nejsi kouzelník." "Nevím, co tím myslíte," prohlásil Frank a hlas měl stále pevnější. "Vím jenom, že jsem toho tady dnes večer vyslechl dost, aby to zajímalo policii, to tedy ano. Spáchali jste vraždu a připravujete další! A ještě něco vám povím," dodal, co ho právě napadlo. "Moje žena ví, že jsem tady nahoře, a když se nevrátím -" "Žádnou ženu nemáš," pronesl chladný hlas s neochvějným klidem. "A nikdo neví, že jsi tady. Nikomu jsi neřekl, že sem jdeš. Nelži vznešenému lordu Voldemortovi, mudlo, on totiž ví... ví vždycky a všechno..." "No ne - vážně?" ohradil se Frank drsně. "Vy jste opravdu lord? Tak abyste věděl, o vašich způsobech nemám valné mínění, vznešený pane. Jestli jste muž, otočte se a podívejte se mi do tváře." "Ale já nejsem muž, mudlo," řekl chladný hlas, který teď přes praskot plamenů bylo sotva slyšet. Jsem víc, daleko víc než pouhý člověk. Ale koneckonců... proč ne? Podívám se ti do tváře... Červíčku, pojď a otoč to křeslo." Jeho služebník jen něco zakňučel. "Slyšel jsi, co jsem říkal, Červíčku?" Pomalu, se zkřiveným obličejem, jako kdyby raději udělal cokoli na světě, jen aby se nemusel přiblížit ke svému pánovi a k předložce, na níž ležel had, přistoupil mužík blíž a začal lenoškou otáčet. Jakmile nohy křesla zavadily o předložku, had zvedl svou ošklivou trojúhelníkovou hlavu a tiše sykl. A pak už bylo křeslo otočené k Frankovi a starý zahradník spatřil, co v něm sedí. Hůl mu vyklouzla z ruky a spadla na podlahu. Z otevřených úst se mu vydral výkřik. Staroch ječel tak hlasitě, že vůbec neslyšel, co TO v křesle vyslovilo, když zvedlo svoji hůlku. Vyšlehlo z ní zelené světlo, cosi prosvištělo vzduchem - a Frank Bryce se zhroutil. Byl mrtev dřív, než klesl k zemi. Na dvě stě mil daleko od Malého Visánku se probudil chlapec Harry Potter a hlasitě vyjekl.


Some PNG hearts

15. května 2011 v 10:42 | Angeee |  PNG pictures
Není to moje grafika měla jsem to v PC a bohužel nevím koho jsou.


Wana be?

15. května 2011 v 10:04 | Angeee
Chceš být moje Affs?

Stačí jen když tohle napíšeš do komentářů!
1. Webová stránka
2. Nick

Když to vyplníš podívám se na tvůj blog a když tě do Affs napíšu dám ti vědět na blog.

Two PNG pictures with Kristen Stewart

14. května 2011 v 21:59 | Angeee |  PNG pictures




No nejsou hezký, ale co!

Prosím hlasujte!

14. května 2011 v 21:04 | Angeee
Moc vás prosím abyste zahlasovali TADY. Jsem tam jako www.mujmilyblogisek.blog.cz , což je asi jasný, ale radši to sem dám. Tak moc prosím když hlásnete napište do komentářů, já kouknu na váš blog a až budu moct taky pro tebe hlásnu!

Pár vtipných videjek

10. května 2011 v 21:38 | Angeee
Tohle není vtipný ale je to zajímavé!
Tohle je celkem dobrý!
Já vím, že všechny nejsou moc vtipná ale nic lepšího jsem nenašla!

Pan a paní Mrkvičkovi

10. května 2011 v 21:05 | Angeee |  Obrázky




PNG heart with Ashley Greene

10. května 2011 v 15:43 | Angeee |  PNG pictures


Kopíruj pouze s ikonkou nebo s názvem blogu. Děkuji!